Zmizení

Kapitola XIV.

Čtrnáctý zápis do deníku..
Zrádné pasti rostlin a nové setkání

Dny bývají prosvětlené neviditelným sluncem, jehož teplé paprsky sálají z nebe až k mým nohám. Stojím tak na kopečku a zhlížím do okolní krajiny, která je tu věra rozmanitá. Za domkem mám svůj oblíbený kopeček, na kterém rád sedávám, zvláště když se budím za velmi brzkého rána, vyběhnu na jeho vrcholek a pozoruji jak se z noci stává den.
Poslední dobou se z toho stalo celkem pravidlo. Mívám velmi špatné spaní a to z jednoho prostého důvodu. Opravdu dlouho mne nenavštívil běs v podobně noční můry a to mne rozhodně nenechává klidným. I ve dne mne doprovází neklid. A v noci se přímo třesu strachy. Někdy mne napadá taková bláznivá myšlenka, že by mi snad bylo i líp kdyby to bylo už za mnou. Jenže to je opravdu bláznivé, protože kdo ví co se mi může stát.
I když se snažím vyčistit si hlavu, nedaří se mi to.
Otázka nočních můr nade mnou visí jako boží trest.
Ještě za tmy se budím celý zpocený a jsem rád, že jsem celý.  A protože vím, že už více neusnu, chodívám si posedět na kopeček.
Dokonce jsem si ho i pojmenoval.  Zářný kopec je název, který mi má pasivně agresivně připomínat zářné zítřky, když už v ně nejsem schopen já sám věřit.  A pak je taky Zářný kopec nádherný v brzké ranní záři, to pak úplně září.

Ze Zářného kopce rád sleduji jak se s teplými paprsky pomalu rozvinou fialové okvětní lístky nedaleko rostoucí květiny.  Dlouhý zelený a chlupatý stonek, pět hlavních fialových okvětních lístků uprostřed a po stranách další jeden pár okvětních lístků, ale po třech.
Když se její okvětní kvítky rozvinuly, skýtaly pohled na její pravděpodobně, velmi ostrou řadu zoubků, která do tvaru kola lemovala její prostředek.
Schválně jsem ji notnou dobu pozoroval jen abych ji nachytal při lovu.  Chvíle dala chvíli a já ji opravdu načapal trávit opravdu drobného živočicha.
Drobná moucha si podepsala svůj ortel smrti sama, když si sedla přímo doprostřed květiny.
Past jakoby zaklapla, okvětní lístky se sevřeli směrem k sobě a mouchu uvěznily ve svém nitru.
A že si rostlina dala na čas než se opět rozvinula a dala znovu na obdiv svou smrtonosnou pastičku.
Byl jsem zvědavý a tak jsem utrhl kousek trávy a umístil ho přímo doprostřed masožravé pastičky. Rostlina tedy musela být opravdu chytrá, když svou past nezaklapla nad pouhým kouskem trávy.
Zkoušel jsem to znovu a znovu, dokonce jsem rostlinu v jejím prostředku, koncem trsu trávy šimral, ale rostlina nic.
Ale jakmile přiletěla moucha a sedla si, rostlina sklapla téměř okamžitě. Ubohá moucha neměla ani šanci uletět.
Pohrával jsem si s představou, že masožravé rostlině poskytnu prvotřídní masíčko a tedy svůj prst, ale rychle jsem tu představu zavrhl.  Mám své prsty přeci jen rád.  Kdo ví jak mohla mít ostré ty zoubky. Ovšem pokud by je měla opravdu ostré a tvrdé, dal by se z nich vyrobit nějaký nástroj.
A to rozhodně stojí za zkoušku.
Nerad sice zabíjím pozoruhodný div přírody, zvlášť pokud je to ohrožený druh a to se domnívám, že tato masožravá rostlina skutečně je.
Prošel jsem si tuhle krajinu křížem krážem v okolí mé chatky, jak jen jsem měl možnost a na mnoho fialových masožravek jsem nenarazil.
Ze Zářného kopce jsem měl naštěstí výhled na dvě tyhle rostliny, rostoucí poblíž sebe.
Když bych jednu zneškodnil, pořád by tu zbyla ještě jedna.  Pořád bych se mohl kochat a pozorovat tu druhou. Takhle jsem přemýšlel.
Nejšikovnější mi tedy přišlo přeseknout přímo stonek masožravé květiny, jenže i na takový stonek se muselo jít s rozvahou.  Masožravka - tak jsem květinu nakonec pojmenoval, měla tlustý a tuhý stonek. Pouhé ruce by mi nestačily abych rostlinu přetrhl, to mi bylo jasné už od pohledu. Navíc mi její květy končily přímo nad hlavou a děsil jsem se, že by se rostlina byla schopná natočit směrem ke mně a uchňapnout mi hlavu, když bych se s jejím stonkem moc dlouho pižlal.