* Chlad mnou rychle prostoupil, nezbylo mi tedy nic jiného než se s tím prostě smířit. Nemyslím si, že za zemských podmínek bych takový chlad vydržel, ale zde je možné opravdu všechno. *
Čtvrtý zápis do deníku To jsou ti co přinášejí noční můry do snů?
Už jsou to celkem dva dny od doby, co mně oni přišli navštívit. Nejsem tu sám. Jsem také jen lovnou zvěří a to predátorů větších než jsem byl já, do chvíle než-li jsem poprvé poznal tento svět. Mám celkem obavy, že si pro mne dnes večer přijdou a ačkoliv tohle je jedna z těch věcí, se kterou není dobré počítat, sdílím tyhle starosti vlastně úplně poprvé, protože si zkrátka nerad stěžuji. Jak jsem již zmínil, uplynuly již dva dny a to mně děsí. Oni, jak je nazývám, nejsou reálnými hmotnými bytostmi, jako jsem třeba já. Dlouho mi trvalo, než mi to došlo, protože tyhle entity, či jak jinak je nazvat, vypadají sakra hmotně a realisticky. Rádi na sebe berou podoby, jaké jen chtějí i když, tohle nezáleží jen na nich, ale hodně na vás.
Popsal bych je jako nejhorší noční můry, ze kterých se nelze probudit. Přijdou kdykoliv a to bez varování a bez zjevné příčiny, mučí a trýzní vás těmi nejhoršími a nejživějšími scénáři a navíc vypadají jako lidé, které moc dobře znáte.
Někdy mně dusí mými vlastními, zhmotněnými vzpomínkami, znovu a znovu mně hází do situací, ve kterých jsem pochybil jako člověk, několikrát po sobě cítím stejný děs, který se opakuje, jindy si s mou myslí pohrávají pomocí iluzí, ani ty nejniternější a naprosto nejhorší scénáře z mé hlavy, se tomu nevyrovnají. Viděl jsem celý svět umírat, svou rodinu v kaluži krve, viděl jsem sám sebe spadnout do takové chudoby, že jsem prodával své vlastní tělo, viděl jsem svou sestru, když ji unášeli do ciziny, aby prodali její orgány, viděl jsem svou budoucí ženu, když zabila naše nenarozené dítě abych se nikdy nedozvěděl, že není moje, viděl jsem zkrátka všechno, moře krve a slz, smrt, násilí, bolest a bezpráví a nemohl jsem udělat vůbec nic.
Oni jsou těmi nejděsnějšími nočními můrami, kterým věříte, protože ze všeho nejvíc, toužíte, právě potom, vidět znovu své milované. Oni vám je dají a vám to celé pokaždé připadá jako probuzení se, ze zlého snu, opět do reality, kterou jste mysleli, že jste nadobro ztratili, ale přitom máte pocit, že právě to byl ten zlý sen. Zlý sen, ocitnutí se na bohem zapomenuté, nehostinné a studené planetě, kde slunko nikdy nesvítí, se zdá být reálnější a příjemnější variantou, než začít pochybovat jestli to není právě naopak. Jasně, že je to úplně naopak, oni totiž moc dobře vědí, jak moc si přejete aby to byla pravda.
Oni vám dali realisticky vypadající obraz vašeho největšího přání a vy ho nedokázali nechat jít a ani se ho nesnažili zpochybnit. Pocit splněného nejhlubšího přání, opravdu lehce dovede zatemnit vaši zdravou mysl, rozum a racionální uvažování se ztratí rychle v dály a několikrát prožitý fakt, že vám toto přání, nebylo splněno poprvé, vás neznepokojí.
Nevěříte v ten moment faktům, protože jim věřit zkrátka nechcete, nejsou tak libé a lákavé jako vidina toho, co doopravdy tak chcete.
A tak znovu a znovu věříte raději jim, protože vaše ''naděje'' nezná mezí.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Odhaduji, že mohl uplynout nanejvýš jeden rok od doby, kdy jsem ulehl v naprosté tmě, pod křoviska čehosi, v naději odpočinku. Přišli si pro mne ně.
Viděl jsem svou mámu. Ležela v nemocnici. Hlavu jsem měl zabořenou v její náruči. Něžně mně laskala ve vlasech. Pak zemřela. Křičel jsem a volal jsem na sestřičky, na kohokoliv kdo ji mohl pomoci. Nikdo nepřišel. Celá nemocnice zela prázdnotou. Vyhlédl jsem z okna a k mému zděšení, nebylo vidět živáčka. Rozběhl jsem se po nemocnici, křičel, otevíral ostatní pokoje a operační sály, ale nikoho jsem nenašel. Vše, ale zůstalo naprosto netknuté, v perfektním stavu, jakoby všichni museli odejít teprve nedávno. ,,Je to možné?'' Ptal jsem se sám sebe. Rychle jsem doběhl k pokoji sester, kde jsem hledal jakýkoliv zdroj spojení s okolním světem. Obrátil jsem celou sesternu vzhůru nohama a když jsem se otočil k odchodu, spatřil jsem vedle dveří, na zdi, nemocniční telefon. Zaradoval jsem se. Z pevné linky se přeci lze dovolat téměř kamkoliv i kdyby celý telefonní signál záhadně spadl. Popadl jsem telefon a nervózně naklikal trojčíslí rychlé pomoci. Telefon však jen několikrát zapípal a pak zcela umlkl. Zkusil jsem to ještě jednou, ale neúspěšně. ,,Sakra, do háje s tímhle krámem!'' Rozkřikl jsem se a mrštil s telefonem o zeď. Posmutněl jsem. Musel jsem svou mámu pohřbít tedy sám. Jakmile jsem tak učinil, ocitl jsem se zpátky v nemocnici, u jejího lůžka. Slepě jsem se zaradoval. To co se stalo před chvíli nebylo skutečné, nikdy jsem ji nepohřbil, protože ona nemohla přeci umřít!
I když v té nemocnici pravděpodobně nikdy nezemřela. Byl to jen blud. Za všechno mohli oni. Tuhle scénu jsem si musel prožít bolestně tolikrát za sebou, že mne to poznamenalo do dnešního dne. Je to rok zpátky, stále si to pamatuji jakoby to bylo včera. Slepě jsem věřil a proto si musel prožít tu strašnou noční můru znova a znova. Dokud jsem nepochopil, že jen opět hraju tu jejich hru. Spolkl jsem jim to i s navijákem.
Tenhle zážitek mi po dlouhých letech utrpení, pomohl k prozření. Začal jsem těm stvůrám, jež přicházejí v noci a berou na sebe podobu vašich největších obav a strachů, postupně odolávat. Je to již rok od té doby, ale stále z nich mám strach. Ačkoliv jsem už o krok napřed, oni jsou a byli vždycky o dva, možná tři. Jsou nevyzpytatelní a zlí. Ve světě lidí by mi jistojistě přišili diagnózu schizofrenika a popravdě bych byl za ní dal cokoliv, jen nebýt tady.
