________________________Devátý zápis do deníku Pokoj se žlutými zdmi
Těžko říct co přesně se stalo. Dovedu jasně říct jen to, že mne spirála slupla jako malinu. Vyplivla mne však na ještě podivnějším místě, než jsem byl. Byla to jedna, středně velká místnost se čtyřmi zdmi. Žluté stěny, bez oken a dveří. Byla to však osvětlená místnost! Že by konečně normální světlo? Pomyslel jsem si a rychle otočil hlavu vzhůru. Pohlédl jsem na prázdný, žlutý strop a otráveně stočil svůj zrak zpět do místnosti. V jedné části místnosti byly rozložené, u obou stěn, matrace a uprostřed obou matrací se tyčila jakási krychlová stěna, nejspíš komín.
Žluté stěny byly má některých místech značně popraskané a taky špinavé a vládl tu nepříjemný puch zatuchlosti. Nejspíš se tu nikdy nevětralo. Jak taky? Bez oken se větrat přeci nedá! Všiml jsem si ještě malého dřevěného nočního stolku u jedné z matrací, hořela na něm svíčka. Krom toho tu nebylo jiného nábytku. Rozházené polštáře
Pociťoval jsem lehkou únavu, tak jsem si bez váhání hodil věci na jednu z matrací a znovu otevřel batoh. Láhev na vodu, zabalený maskáčový spacák, nové oblečení, sešit, penál s tužkou, gumou, ořezávátkem, pastelkami a navíc i dokonce zápalky a karimatka! Nevšiml jsem si, že by mi jeden nebo druhý z andělů dával karimatku nebo zápalky. Ještě před tím v batohu nic, krom sešitu s psacími potřebami vně penálu, nebylo. Jsou to, ale přeci andělé, když se jim povedlo získat všechny tyhlety věci, neměl by být ně problém dát mi je do batohu aniž bych o tom věděl.
Svalil jsem se na jednu z matrací, hned vedle mých rozházených věcí a lačně se chopil sešitu a tužky. Málem bych zapomněl jak krásné to je mít to privilegium civilizovaného člověka a moct používat všechny tyhlety lidské věci. Spěšně jsem nakreslil jak takový náhled do této místnosti vypadá. Celou situaci jsem ztvárnil asi nějak takto:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Cítil jsem se jako ve snu a zároveň jako nejšťastnější osoba na světě. Tak málo stačilo k mé malé radosti.
Ačkoliv byla místnost značně ušpiněná a prostěradla byla cítit nasládlým zápachem, byl jsem šťastný na tomto kousku světa, který mi nyní patřil. Konečně někam na chvíli patřím.
Pomyslel jsem na všechny ty posměšky a nadávky z gymnázia. Všechny ty rány jež zasadili bytosti stejně ''lidské'' jako jsem já. Všechno to vykonané bezpráví před třídním kolektivem, které nikdy nebylo potrestáni. Všechny ty utřené slzy při příchodu učitele nebo někoho dalšího kdo by mohl vycítit mou slabost. Všechny ty němé výkřiky o pomoc, které nikdo neslyšel. Ne protože by je nikdo doopravdy neslyšel, ale protože je nikdo slyšet nechtěl. Stop! Utnul jsem tenhle jedovatý proud myšlenek právě včas. Téhle části mého života, nikdy nedávám volný průchod, nemám nad ní kontrolu a tak je jednodušší předstírat zapomnění.
