Zmizení

Kapitola III.

_________________________Třetí zápis do deníku
Můj každodenní život

Tento zápis píši s určitou časovou odmlkou. Měl jsem hlad a únava mne taktéž nešetřila.  Zvyknout si na zcela nový svět a poté se snažit objasnit principy jeho fungování to není opravdu nic lehkého.
Odkládal jsem tento zápis jelikož jsem se přímo štítil představy, že se budu muset pokusit co nejlépe vysvětlit fungování světa, který ještě nikdo předtím neobjevil.

Čas zde tedy plyne trochu jinak, stále však nedovedu charakterizovat jak rychle nebo pomalu, proto jen bezduše bloudím mezi tmavými obrysy věcí, které bych tak rád připodobnil těm, které znám. Žiju tedy bez skladu a ladu v tom, že nevím kolik je hodin. Odvozuji všechno jen přibližně, podle toho jak se mi to pocitově zdá.
Když mám pocit, že uběhla hodina, tak uběhla hodina. Ve skutečnosti mohly uběhnout klidně i dvě. Můj pocit je mi tu celkem k ničemu, protože i kdybych si odpočítal šedesát sekund, stejně by to nebyla jedna minuta.
Jak jsem již zmínil, čas zde běží jinak.  A veškeré moje odhady jsou založeny jen na tom: ''že by to tak mohlo být. ''

Za tu dobu co zde pobývám, jsem si však stačil všimnout, že některé délky dnů a nocí, se po určité době opakují. Je to však všechno založeno jen na mých pocitech.  Den tu trvá podstatně déle a noci bývají podstatně kratší.  Podobá se to jaru, ale na počasí to nemá prakticky vliv.
Jestli delší dny a kratší noci znamenají jarní oteplení, tady se na tohle nedá spoléhat.
Je to nejspíš tím, že teplota klesá (výjimečně někdy vzrůstá) v závislosti na určitém bodu nebo-li místě, kde se právě nacházíte.
Jenže ta vzdálenost mezi jednotlivými body je opravdu směšná. Nemusím projít celou krajinou, až někam na její ''konec'' , kde by se správně měla krajina začít měnit v závislosti na podnebí. Nějaký podnebí taky vůbec nehraje roli. Stačí ujít několik kroků a počasí se může okamžitě drasticky změnit. A teplota klesnout.
Je potom opravdu zajímavý pohled, vidět ten pršící pruh krajiny ze kterého jste zrovna vyšli, přímo za vašimi zády. Můžete jako nevinné dítě přeskakovat z deště do sucha a užívat si tuto abnormálii jakoby to bylo vlastně normální.

Jednou za neurčitý časový úsek, se dostaví takzvaný ,,Hladový týden'' - alespoň takhle jsem se rozhodl, onen týden ustavičného hladu, pojmenovat.
S jistotou však nevím jestli se jedná opravdu o týden nebo jen o pár dnů,  čas zde je opravdu matoucí.
Hladový týden je jediný týden za celou dobu, kdy mám opravdu hlad a také jediný týden, ve který jsem schopný potravu strávit. Bývám schopen i týdny nejíst a na jídlo si vůbec nevzpomenout. Netrápí mne pocity hladu, nekručí mi v žaludku, tělo si zkrátka nežádá jakoukoliv potravu, dokud nenastane onen Hladový týden.  Nevím jak je tohle možné, ale odporuje to veškerým lidstvu známým zákonům.
Zároveň se ani necítím slabý z kritického nedostatku potravy, jak bych se měl správně cítit.
Funguju jako zcela nasycený člověk, což je pozoruhodné. Kde jen tělo bere onu energii když ne z pravidelného stravování?
A co je ještě zvláštnější? Já dokonce ani nehubnu. Teda alepoň si to myslím. Připadám si pořád váhově stejný. Kalhoty mi stále, bez rozdílu, sedí.
Když už přijde hlad, strávím své dny doslova jen uháněním se za jídlem. A to bývá často velmi stresující, jelikož moc věcí k snědku tu neroste. Jakmile jsem však konečně nasycen, tak mám na delší dobu opět klid.

V noci tu bývá vždy chladno, někdy teplota klesne i pod úroveň bodu mrazu. Alespoň se mi to tak zdá.
Zvykl jsem si. Je to jediný způsob jak lze na tomto světě přežít.
Ani ve dne mi tento prapodivný svět neusnadňuje způsob přežití. Celý den je zahalen do naprostého šera, někdy pomalu není vidět na 3 metry před sebe. Světlo zde vyzařují pouze určité kameny, někdy se jedná o balvany a jindy o prosté kamínky, z důvodu jejich schopnosti fluorescence, jim říkám ''měsíční kamínky''.