Má kolena brzy klesla únavou k zemi. Nebyl jsem vyčerpaný, ale ten příjemný pocit v mém žaludku mne zmohl a překvapil svou lidskou tváří. Cítit se takto příjemně, unaveně utahaný, zvlášť po jídle tady, jsem zvyklý opravdu nebyl. Lehl jsem si do té dobře známé žárem spálené trávy, pod ten keřík, který jsem před chvílí očesal a který mi ze sebe dopřál tak lahodné plody. Mým tělem neproudil chlad nýbrž příjemný pocit tepla, vycházející z mého žaludku. Zrovna takový pocit mívají lidé jako já běžně, pokud se dobře najedli. Já si úplně odvykl té kráse okamžiku příjemného prožitku z jídla. Nikdy jsem se tady nebyl schopen dobře najíst. Pokaždé to, co jsem jedl, připomínalo jakýsi blaf, bez chuti, vůně či vábivého vzhledu.
Byl jsem tedy natolik omámený vlastními smysly, že jsem jen tak ležel a rozjímal. Přemýšlel jsem o svém bytí, o svém místě ve světě, o mukách, která mne zde ještě čekají, přemýšlel jsem o tom, co jsem mohl prožít, ale už si nikdy neprožiju. Přemýšlel jsem o všech ztrátách, vynesených i nevynesených obětech, navždy pohřbené naději a přemýšlel jsem také o dnu pramenu, vlastního života. Přemýšlel jsem tak úporně dlouho, že se mi zanedlouho zavřely víčka a hlava mi klesla na hruď. Usnul jsem.
Poprvé to byl však spánek, po kterém lidé nabývají sil a energie. Nemusel jsem bojovat s nočními můrami, ani se jich bát zatímco jsem usínal. Cítil jsem jakousi volnost a mír v mém srdci a následně i v mé duši.
Zdá se mi sen, který mi zpočátku připadá opravdu jen jako sen. Nevím však co si mám pomyslet. Vidím dvě postavy stojící přede mnou. Místo rukou mají křídla. Křídla neznámého ptáka. Všechno kolem je neznámé. Když se podívám na oblohu, vidím měsíc. Ten překrásný srbek měsíce. Tolik mne pohled na jeho záři uklidnil, že jsem málem zapomněl na ta stvoření stojící přede mnou.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Vypadali nelidsky, nikoliv však nepřátelsky. Hleděl jsem na ně, nemohl se pohnout. Něco na nich vypadalo, zkrátka tak, úchvatně. Byly to křídla? Byly to snad lidské obličeje? Nebyl jsem si jist. Kolem postav vyzařovala podivná aura, působilo to jakoby světélkovaly. Odvrátil jsem zrak a podivná aura zmizela. Prohlížel jsem si postavy do nejmenších detailů. Od jejich nakřivo posazené korunky na hlavě, po jejich roucho, které pro svou délku neodhalovalo cokoliv co bylo pod ním. Roucho jim sahalo až na zem. Muselo být utkáno velmi opatrně a použitá látka rozhodně nepostrádala jemnosti a lehkosti. Postava stojící více vlevo měla však temnější vzezření. Druhá postava připomínala spíš její opak než kopii. Pod jejich rouchem bylo něco, co vypadalo jako ňadra. Dokonce umístěná tam kde mají být! Oddechl jsem si. Postavy byly vlastně ženy a již se mi nezdály tak nelidské, jako jsem si myslel prvně. Měly lidské vlasy, rysy v obličeji a dokonce i části těla nepřipomínaly nic zrůdného. Vlastně vypadaly spíš jako andělé!
