Kouzlo vratkého Skotska {POZASTAVENO}

9 - Jiné.

Snažila jsem se usmívat na každém mém kroku, tak jsem to ve skutečnosti i cítila.

Mé tělo se pomalu zotavovalo, na hradě jsme byli teprve něco přes  týden.

Týden s pravidelnou stravou semnou udělal své. Žila jsem v jiném, čistém prostředí, působilo to i na mou duši. Moje pocity byly plné štěstí. Vnímala jsem každou maličkost a radovala se z ní. Lidem kolem jsem darovala za den nespočetně mnoho úsměvů.

Všechno jsem viděla vesele, před námi byl ještě skoro měsíc, měsíc ve kterém jsem si přála vidět vše o co mne vězení ve vlastním domě připravilo.

Pravidelně jsem navštěvovala i vesnici pod hradem. Lidé zde byli milý, nepředhazovali mi mou minulost, nejspíš o ní ani nevěděli. Sem a tam jsem sice zaslechla nějáký šrum na můj původ. Ale nedivila jsem se, sama jsem si přála vědět, kdo jsem.

Žena , která ve svém malém dvoukolém vozíku prodávala naleštěná červená jablka, mne vždy usměvavě zastavila na kus řeči, připomínala jsem jí prý neteř kterou už léta letoucí neviděla. Vyprávěla mi o kozím mléku které ráno stihla podojit, o prasatech kterých má na své pastvě mnoho ,vyprávěla mi o svém manželovi který byl zabit proto, že ukradl kousek chleba.

''Je mi to moc líto, tohle by se mezi lidmi dít nemělo.'' se soucitem jsem ji objala.

''Děkuji vám za soucit, madam. Bohužel, všechny dušičky nejsou tak svaté jako vy.'' snažila se mi věnovat úsměv. A pohladila má líčka.

‚'Rozhodně nejsem svatá duše, všude o mne říkali že jsem jen temná, že mou duši ovládl stín.''

‚'Nevěř ostatním, věř svému srdci a poslouchej ho na každé cestě.''

‚'Ale jak..''

‚'Nemůžu ti už víc říci, na vše ostatní musíš přijít sama.''

''Z celého srdce ti přeji život plný štěstí, myslím že už se neuvidíme.''

''Uvidíme, děvenko. Také bych ti moc ráda popřála šťastný život, ale budeš se jen trápit.''

''Promiňte?''

''Cítím tvou ztrápenou dušičku ve své budoucnosti, buď opatrná má drahá.''

Vyděsilo mne to, cítila jsem se jako omráčená.  Znamenalo to snad smrt?

Mne , nebo někoho blízkého?

Celou cestu na hrad, vyprovázená Phylomenou jsem nemyslela na nic jiného.

Hlavu jsem měla plnou myšlenek.

Všimli si toho i při večeři.

''Slečno Keavy? Jste v pořádku? Vaše tvářička je bledá jako stěna.'' Vyvedl mne z mé mysli Ralph.

Vzpamatovala jsem se.

''Jsem v pořádku.'' řekla jsem nepřítomně.

Mé tělo pojídalo vepřovou pečeni, ale má duše byla velmi vzdálená.

Lítala vysoko v oblacích.

''Měla byste se napít vody. Dejte nám na stůl vodu rychle!''

''Děkuji mnohokrát, slečno.'' poděkovala jsem služebné se rty napůl ponořenými v číši s vodou.

Prohlížela jsem si všechny osoby sedící kolem stolu. Všichni byli stejní. Oči upřené na mě a s chutí hodovali své porce.

Měla jsem domnění že na mě koukají jako na jídlo.

Přala jsem si u sebe mít nějáou známou tvář. Ale Sebastian večeřel v pokoji, prý byl pro něj jasný zákaz být s námi u jednoho stolu.

A Phylomena byla v kuchyni.

Celé dny jsem přečkala v nejistotě, ve špatných myšlenkách, nic už nebylo tak krásně veselé.

Neradovala jsem se.

Pomalu se blížil čas našeho odjezdu. Vše bylo napnuté.

Sebastianovi jsem o svém trápení neřekla. Byla jsem pověrčivá osoba, to ano, a v jejích slovech byla slyšet pravda, věděla to jistě. A já to svým způsobem tušila také. Nevím, co mě k tomu přimělo.

Pokazilo mi to celé dny, ale snažila jsem se tvářit pořád šťastně.

Každý den jsem trávila s Phylomenou, našla jsem v ní alespoň chvilkové pochopení, ačkoliv jsem jí nemohla říci úplně vše.

Zjistila jsem, že ona je Sebastianova nevlastní sestra. Už jsem neměla důvod žárlit.

 

Na hrad se dostala jako desetileté dítě, viděla krutou smrt svých rodičů, měla za sebou snad horší vzpomínky než já a i přes to se snažila mi být oporou. Chápala jsem její výraz při dni našeho příjezdu. Vyhaslá, bez života. Potom co se jí stalo, jsem věděla jak na tom je a snažila jsem se aby našla oporu i ona ve mne.

Obdivovala jsem ji.

Přes den jsem byla na čerstvém vzduchu, poslouchala uklidňující muziku hradních houslistů a nejčastěji sedávala v altánu u zámecké zahrady.

Po večerech jsem ležela v pevném objetí Sebastiana.

Jeho přítomnost hojila rány na mé duši.

Snažil se pomoci, přemoci můj strach.