Kouzlo vratkého Skotska {POZASTAVENO}

13 - Každý máme něco před přítomností.

Dlouhou chvíli jsme mlčky leželi, bok po boku, ruku v ruce, ale každý pohled byl upřený na jinou stranu. Myslím, že jsme oba přemýšleli o tom co se právě odehrálo.

Já byla pyšná sama na sebe, dokázala jsem přemoci svůj strach a to jen díky němu.

Najednou jsem ucítila jeho úsměv na své tváři.

Neměla jsem chuť se smát. Štěstí bylo uvnitř, nešlo to přesunout na povrch.

Z něho zářilo štěstí. Ale jen na malou chvilku.

A tak jsem se jenom hluboce zadívala do jeho tváře a snažila se si zapamatovat každičký rys, každičkou část z jeho obličeje. Něco mi totiž říkalo, že tohle je poslední šance si uvědomit jednu věc a to tu, že nikdy nemůžeme určit, kdy ztratíme důležitou osobu, kterou jsme výdávali dostatečně často na to, abychom ji znali, abychom znali ty nejmenší kousky jejího těla nazpaměť. A když už je po všem, vy zjistíte že osoba se kterou vám bylo dobře zmizela, aniž by vám utkvěl vpaměti jediný obrázek na tu šťastně se dívající tvář plnou porozumění.

A mě to vyvedlo z omylu, nikdy totiž neznáme člověka dostatečně na to, abychom mohli prohlásit, že známe každičkou část z něj.

Neznáme totiž střípky minulosti odrážející se na tváři každého z nás.

Už od malička poznám, když někoho něco trápí, přes to, že se ten dotyčný snaží hluboce vypadat navenek šťastný.

To byl důvod proč jsem kmitala očima všude. Prohlédla jsem jeho husté hnědé vlasy, po oceánově modré oči , sepjaté úzké rty přes které letmo přeběhl krátkodobý úsměv.

''Prohlížíš si mě?''

''Chci si tě pamatovat, jako anděla, jako někoho kdo při mě stál, protože si doposud jediný, kdo mi pomohl.''

I přes veliké utrpení a bolest v zádech se zvedl a políbil mne na čelo.

''To ty jsi můj anděl, pamatuj si, že při tobě budu stát až do úplného konce.''

A tak jsem si najednou uvědomila, že ten konec bude vlastně velmi brzo, nečekaně, ale brzo.

Ačkoliv byla tato slova moc krásná, netěšila mne, už dlouhé dny mne nic nedokázalo potěšit. Spíše mne to zarmoutilo. Pomyšlení na to, že kvůli mému bezcennému životu by měl být ukončený další, cenný. Život o kterém každý ví, že měl původ.

Usoudila jsem, že bych možná měla odejít bez Sebastiana, udělat si vlastní plán útěku.

Držel mne v náruči a odhadovala jsem, že v blízké době mne ani nepustí. Držel mne pevně, hladíc mé líce.

Všude kolem nás věci pohltila tma, naše poslední chvíle, zbývalo pár hodin do útěku, a kousek dne do smrti a další kousek dne do šťastného života a celý dlouhý měsíc do utrpení které nastává vždy po ztrátě někoho blízkého. A pak rok života ve stínu.

Topení ve smutku, bez lidí, bez všeho živého.

**

(1782 - Keavy vzpomíná na vše, co se událo)

Nic jsme tehdy netušili, osud je vždy nejistý, v jednu šťastnou chvíli se cítíte volně, jako by vás nic nemohlo porazit, ale pak se to stane a vy přijdete o to nejcennější, co vám spadlo do klína. Jak osud dává, připravte se, že si svou daň i vybere.

Vím, že jsem si to tehdy nechtěla připouštět, ale věděla jsem to, nějákým způsobem jsem věděla že o Sebastiana přijdu.

Neměla jsem vůbec dopustit aby jel semnou, měla jsem odejít pryč, neměl mi křížit cestu, byla to jen další rána do mého osudu,

Pomyslela si Keavy celá rozvzlykaná nad sepisováním té šťastnější pulky svého života.

***

(Zpět do minulosti - 1779)

"Jseš si jistý, že mi chceš pomoci utéct? "

"Nikdy předtím jsem si nebyl jistější."

"Já jen nechci, aby se něco stalo tobě, kvůli tomu co jsem zač."

"Každý má svou stinnou minulost, dokonce i já, lidé které denně výdáváš se usmívat, i ti mají nepěkné , ba i dokonce zastrašující příběhy o úsudku druhých, věř mi.''

"Dokonce i ty? Co máš na mysli?"

"Omlouvám se ti, ale já o tom nechci mluvit."

Oči se mu zaleskly. A on se posadil na okra postele.

Nechtěla jsem ho nutit, ale na druhou stranu to on o mě věděl větší část než já o něm.

"Chápu to, ale chci vědět o všem co se ti kdy stalo, o každém maličkatém škrábanci který si měl na těle, nebo na duši. "

Zadíval se kamsi do dály. Ale nechápala jsem na co, už jsem skoro nerozpoznala obrys svého těla natož abych viděla co bylo ve tmě předemnou.

"11.Listopad 1774, takhle jsme tu seděli a ona ..."

Nadechl se aby jeho tvář držela kamenný výraz.

"Jmenovala se Ophélie, bylo jí 26 let, mně tehdy 17.

Byl jsem poblázněný vším, co mi říkala, promlouvala do mé duše, přišla mi až neskutečná.

Naše zásnuby pobouřili celou její rodinu, zvláště otčíma, který neunesl můj původ ani náš rozdílný věk. Později jsem se dokonce dozvěděl, že to všechno semnou dělala jen aby otčíma naštvala, čemuž jsem z počátku nechtěl věřit, ale nejspíš to byla pravda.

Byla to tahle postel. A támhleta šavle."

Když jsem se chvíli soustředila na místo jeho pohledu skutečně jsem rozeznala obrys stříbrné šavle, která byla opřena o dřevěnou komodu.

On však povídal dál, nechtěla jsem vědět, zdali to chci ještě slyšet, ale naslouchala jsem mu, tak moc, jako vždy on mně.

"Vtrhli k nám dveřmi, dříve zde žádné stráže nebyly, nepotřebovali jsme jich, nač také, vše bylo do té doby poklidné.

Řval jsem, vzpouzel se, kopal do mužů co mne drželi u zdi, ale vše bylo marné. Před mými zraky jí rozetňal šaty a škrtil její hubené hrdlo.

Jeho slova budu vždy živě slyšet, jakoby nikdy neutichla a byla stále tady, ve vzduchu. "Jsi stejná děvka jako tvoje matka, narodila ses tak a stejně i zemřeš"

Nemohl jsem nic dělat a stejně jsem se cítil i u tebe, bál jsem se, že se stane to samé co před pěti lety, měl jsem to na živé paměti."

Už to nezvládl, padl mi do klína jako nemluvně a plakal.

Nevěděla jsem co říct abych ho utěšila.

"Nebreč, prosím, nebyla to tvoje vina, nešlo nic dělat."

''Věřím, že Ophélie na tebe zeshora neustále dohlíží, to ona je tvůj anděl strážný, myslím, že by nebyla ráda, kdybych tě kvůli sobě vystavila nebezpečí, chci jít sama.''