Kouzlo vratkého Skotska {POZASTAVENO}

11 - Svítání naděje.

I přes to co mne tížilo a i přes to, co se stalo - jsem pomáhala Sebastianovi vymyslet plán našeho útěku.

Museli jsme odejít co nejdříve, do odjezdu zbýval den. A čtyři do vydání mě samotné, klanu McCastelroyu, nevím co by semnou udělali, ale nechtěla jsem to zkoušet. Strašila mne myšlenka na smrt.

Ale hrozeb bylo více.

A otázek ještě víc.

Utečeme ale co dál?

Myslí si, že nás pak nebude nikdo hledat?

Kde budeme přebývat?

Budeme mít právo na normální život?

Znamenalo by to se celé roky ukrývat a to mi nepřijde příliš rozumné.

"Baste , co bude dál, jestliže se nám to podaří?''

Odpověděl mi vždy jen lehkým zamyšleným pohledem ze kterého se hned zase vzpamatoval. ''Čas ukáže.''

''Přesně kvůli takovým odpovědím bych snad raději obětovala svůj život. Nic není jisté.'' Pomalu jsem vše vzdávala.

''To už nikdy neříkej!'' Napomenul mne a chytl mou paži, o trochu silněji než jsem čekala. A pohlédl na mě sklamaně.

Věděla jsem, že sklamání nevidí ve mně, ale v něm. V tom, že mi nezajistí veškeré bezpečí.

''Au!'' vykřikla jsem.

''Omlouvám se, to jsem nechtěl.''

Byl nevyspalý, celé noci přemýšlel, snažil se vše vymyslet. Na mou i jeho duši toho bylo moc. Byli jsme zatížení.

Nepochybně měl o mne strach a já to měla stejně.

Nemohla jsem přemýšlet o tom, že by člověk zemřel kvůli mně.

''Chybí mi tvé dřívější jednání.''

Zamyšleně na mě koukl. ''Víš, bojím se, že něco pokazím, ublížím ti a to nemohu připustit.'' mluvil vážně. Jinak jsem ho už ani mluvit neslýchávala.

Nebyl to on, úplně jsem ho změnila.

''Přestaň myslet jen na mne, tvůj život je stejně důležitý. Poslední dny neslýchávám nic jiného než řeči o mém bezpečí, všiml sis, že také existuješ?''

‚'Máš větší cenu.''

‚'Jakou cenu? Jak to myslíš?''

Neodpověděl. Ani se neusmál. Vlastně neudělal vůbec nic.

‚'Bastiane?!''

Pořád jen ležel a koukal na stropní výzdobu. Ornamenty všeho druhu v královských barvách. Červená se mísila s černou, jinde zase bílá s modrou. Zajímavé na pohled, ale už jsem pod tímto úkazem usínala tolikrát, že můj zrak tomu nevěnoval žádnou pozornost. Znala jsem nazpaměť každý kousek. Dokázala bych ho po slepu namalovat.

A to mé malířské schopnosti nebyly zdaleka tak dobré.

Venku byla tma, všude ticho, pochodně v našem pokoji svítily stále naplno.  Vše co se ozývalo byl jen náš dech. Dech plný starostí.

Lehl si ke mně, chytil můj pas a posunul ho k sobě.

Po dlouhém týdnu byla tohle nejhezčí věc kterou udělal.

Nezaváhala jsem ani na chvíli a popadla o do náruče.

‚'Někdy přemýšlím o tom, jaké by to bylo zemřít a o ničem nevědět.''

Pronesl náhle, nejspíše si neuvědomoval to, že mi tím ubližuje.

‚'Jak to myslíš?'' Věnovala jsem mu váhavý pohled.

‚'Prostě navěky usnout  a už se neprobudit, nechat všechny starosti za hlavou.''

Usmál se.

Odtáhla jsem ho od sebe a zadívala se pryč. Nejspíš se mi v očích zaleskly slzy protože pohladil mou tvář ze které se slzu pokoušel setřít, ale marně objevovala se spousta dalších.

‚'Nechtěl jsem tě rozplakat.'' Povzdychnul si.

‚'Chtěl bych zemřít čestně, bok po tvém boku. To by pro mě byla nejkrásnější smrt.''

‚'Ale tady nikdo umírat nebude, rozumíš mi?! ...''  Odmlčela jsem se.

'' Zvládneme to.'' výskala jsem ho ve vlasech.

Ale sama jsem tomu nevěřila. Bylo to moc hezké na to, aby se to mé nešťastné duši povedlo, kdyby šlo jen o mně , budu v pořádku, ale v tomhle všem byl i jeho život.

Nemohla jsem to dopustit.

Z jeho slov jsem o blízké smrti začala přemýšlet také. Jaké by to asi bylo, kdybychom zemřeli stejně ? Ve stejné chvíli? Oddáni jeden druhému?

Rychle jsem se snažila dostat takový nápad z hlavy ale nedařilo se.

Vracel se pořád a pořád. Byl ukotvený v mé paměti.

Naše poslední noc na hradě. Chtěla jsem být jen s ním a užívat si naše poslední chvíle dřív než bude pozdě.

Políbila jsem jeho čelo a pevně ho objala. Opětoval mi vše.

Naše rty jako by po sobě prahly, střetly se. Už tolik dní jsem nepocítila jejich chuť.

Jeho velké ruce - držely má záda, tak pevně, že to vypadalo, že mne už nikdy nepustí.

Odhodlala jsem se k nejodvážnějšímu činu, který jsem mohla udělat. Bylo to těžké, ale myšlenka, že je tohle naše poslední společná noc mne hnala kupředu.

Svlékla jsem si svou spací košilku.

''Co to děláš?''

Otázka zůstala viset ve vzduchu. Možná jsem se trochu styděla, ale vzala jsem jeho ruce a objala se nimi.

''Nechci aby si ze mě měla strach.''

''Kdybych něco nechtěla dělat, neudělám to.'' odsekla jsem.

Stále jemně držel mé tělo, upřeně se mi díval do očí. Rozhodoval se. Věděl, že mi může čímkoliv ublížit.

''Chci aby sis tuhle noc pamatovala navěky, snaž se předstírat, že je to tvůj první a ten nejhezčí zážitek, minulost neexistuje, pro teď.''

Začínala jsem být nervózní.

Nikdy jsem nebyla před mužem dobrovolně obnažená..