Kouzlo vratkého Skotska {POZASTAVENO}

6 - Temnější zvuk pravdy.

Projížděli jsme městem, všichni lidé na nás upírali své zraky.

Pohlížela jsem na ně s opatrností přitlačená na stěnu kočáru aby byly vidět jen mé zvýdavé oči.

Dlouhou dobu jsem neviděla tolik lidí pohromadě.

''Angličanka!'' bylo slyšet z davu.

''Upalte ji, ztrestejte je za to že existuje.'' volali jiní.

‚'Co tady chce!''

Do kočáru vlétlo shnilé rajče, ale naštěstí nezasáhlo mne, rozlétlo se o protější stěnu.

Byla jsem zděšena, nevěděla jsem že nás tu lidé berou tak zle. Vlastně jsem o tom nikdy ani nepřemýšlela. Dál než do blízké vesnice u Walesu jsem nikdy neměla možnost se podívat.

''Není to Angličanka, je to naše Skotská přítelkyně, buďte milý ke svému druhu. Uctívejte ho.'' uslyšela jsem vedle kočáru a hned mi bylo jasné, kdo mluví. Sebastian.

Jeho obličej se objevil v okně kočáru. ''Dobré poledne, madam'' měl takový úsměv, ze kterého máte potřebu se usmívat také a vše vám pak připadá veselé.

Jeho nadšení jsem opětovala. Připadala jsem si volná.

Od doby kdy na ně promluvil jsem už žádné křiky neslyšela.

Dokonce jsem se odvážila vyndat hlavu z okna a prozkoumávat vše živěji.

Mezi lidmi bylo plno dětí, někteří hleděli vyděšeně, jiní překvapeně až dokonce radostně.

Všude byla hlava na hlavě.

Nechápavé pohledy mne občas i pobavili.

Sebastian ke mně natáhl ruku, naše prsty se na chvíli střetly a poté zase odloučily.

''Projíždí McCastelroyové, uvolněte cestu prosím! Uvolněte cestu. Hněte se!'' hlučeli davem stráže snažící udělat pořádek.

Za nemalou chvíli jsme už byli u hradní brány, celou cestu jel po boku mého kočáru . Prohlížela jsem si veliký hrad. Kamenné hradby, věže, cesty všude kolem. Vedle hradu jsem spatřila rozkvetlou zahradu , též plnou lidí kteří byli nahrnutí v obrovském altánu.

Všude byl zmatek. Kamkoliv jsem pohlédla.

Zastavili jsme , nahrnulo se k nám mnoho lidí a všichni měli svůj úkol, někteří nosili truhly, jiní si brali na starost jednotlivé hosty a ostatní buď jen postávali s talíři a nebo přehlíželi dav bez sebemenší reakce.

Ale všichni měli na tvářích úsměv, ovšem na první pohled jsem odhalila že falešný.

Mně se nabídla žena menší postavy s blonďatými vlasy, které ozařovali její posmutnělý obličej.

Oči byly vyhaslé, bez života, ale byla jsem si jistá že v minulosti překypovaly štěstím.

''Madam'' uklonila se.

‚'Ráda Vás poznávám''

I přes mou únavu jsem se snažila být zdvořilá.

‚'Potěšení na mé straně.'' zašeptala jsem tak potichu, že můj hlásek nejspíše ani neslyšela.

''Ráda si vás vezmu na starost, mé jméno je Phylomena. Pokud budete chtít.'' řekla s falešným úsměvem na tváři. Ve skutečnosti se jí oči zaleskly.