Kouzlo vratkého Skotska {POZASTAVENO}

1 - Strach bez utěku.

1782

Už mnohokrát jsem se snažila sepisovat své myšlenky, nebo výplody fantazie na papír. Lidem se to líbilo, ale já pořád nebyla spokojená, nedokázala jsem věci psát tak, jak jsem je skutečně myslela.

Možná za to mohl strach z odlišnosti, nebo obavy na mou blízkou smrt z vyjádření vlastních myšlenek, ale možná jsem si to prostě jen nalhávala.

Nicméně, teď jsem tu byla jen já a list papíru.

Něco mě přímělo k tomu začít psát.

Nejsem si jistá, zda-li jsem sepisovala své pocity, nebo příběh s dějem.

Nevnímala jsem nic okolo, jen sve myšlenky.
Snažila jsem se myslet na lepší zítřky, už od doby co jsem se dostala sem do Skotska.

Je to poprvé od týdne co jsem tady, kdy mi došlo jak těžké to zde bude.Chci začít odznova, jako někdo úplně jiný a pevně věřím, že se tak i povede.

A tak jsem se rozhodla sepsat celý svuj příběh na papír za cílem - možná mi bude lépe, když to celé prožiji ve své mysli znovu.

Naposledy jsem se nadechla a vydechla.
Pero jsem namočila do inkoustu a začala jím tančit po bílém papíře.

1779

Je tomu už přes dva roky, co mě ve Walesu přepadli a znásilnili. Pošpinilo to mou čest, zvláště tím, že lidé vždy nevěří tomu co slyší, ale potřebují si z toho udělat svou pravdu. Nesnášeli mne už dávno předtím než se to stalo, ale tohle byla záminka to projevit veřejně. Mé znaménko, které jsem měla už od narození mělo tvar kříže, prý to bylo temné znamení.

Nazývali mě děvkou. Potomkem ďábla. Ubližovali mi tím a mé rodině též. Nevím jaký je důvod k tomu aby se lidé, kteří se cítí hrozně , cítili ještě huř. Ale dokázali to, na dlouhý rok jsem se utápěla ve smutku, myslím že zloba lidí měla svůj podíl na smrti mých rodičů, otec zemřel na souchotiny, živil celou naši rodinu sochařstvím, naše peněžní příjmy byly minimální, a má matka zemřela na horečku. Nikdo mě už nemohl utišit, protože jsem byla ve všech očích zrádce boha. Lidé, kteří mne tak neviděli už byli dávnou dobu po smrti.

Tajně jsem si před spaním četla bibli, byla to jediná kniha, kterou kdy má rodina vlastnila. Černá, mohutná, kožená vazba kterou vyplňovaly roztrhané, zažloutlé stránky s pobožným textem.

Každý večer jsem prosila boha o odpuštění.

Každý večer jsem přemýšlela o smrti, která by byla mým vysvobozením.

Nebyla jsem hodena toho bibli číst, alespoň tak to tvrdili lidé z vesnice .

Cítila jsem se jako vězeň ve vlastním domě, jako žebrák, který měl kde přebývat občas mi sem někdo se soucitem hodil krajíc chleba, nebo špinavé jablko a z toho jsem žila.

Byla jsem pohublá na kost, bolel mne každý ačkoliv malý pohyb a proto jsem byla neustále na jednom místě. Schoulená pod zašlou matčinou dekou.

Bylo to vše ,co mi po ní zde zůstalo.

Protože mne o vše ostatní co jsem měla, okradli.

Nikdy by mě ani nenapadlo odsud utéct, protože jsem žila z předtuchy že jakmile bych spatřila denní světlo, zbičovali by mě, nebo upálili na hranici.

Měli by z toho radost, věděla jsem to.

V žádné osobě jsem neviděla dobro, duše všech byly černé jako noc a mne nazývali temnou děvou.

Nevím jak dlouho uplynulo od doby kdy sluneční paprsky hladily mé pihovaté tváře.

Nevzpomínám si, před jakou dobou jsem cítila vítr ve vlasech a štěstí, které mne hladilo po duši.

Ale bohu děkuji za den, kdy k vesnici přijelo několik ozbrojených mužů.

Začínali zapalovat chatrče, jednu po druhé, lidé křičeli, všude kolem bála jsem se o to, že už nikdy nebudu mít vlastní život, nikdy se mi nepovede založit rodinu, nepoznám lásku a všechny pocity které jsou v mém věku na místě, nemohla jsem se pohnout, natož utéct. Nemohla jsem nic.

Křik by byl nejspíše zbytečný. Odříkávala jsem si svou poslední modlitbu.

‚'Anděle můj strážný, stůj při mě, chraň mne a střež každý pohyb který udělám a buď zde i teď, když to potřebuji.'

Chatrč ve které jsem přebývala, měla hliněné základy a dřevěný vršek, i kdyby na ni někdo střelil tucet hořících šípu, bude nás chránit - říkávala moje maminka.

I muži venku to došlo a snažil se ke mně dobýt přes zamčené dveře. Moje tělo se dostávalo do nekontrolovaného šoku .

Rány venku otřásaly celým domem.

Plakala jsem. Plazila se pryč, ale marně.

Dveře vylétly dovnitř a skoro mě zavalily.

Pořád jsem nezadržitelně vzlykala. Vzhlédla jsem k němu , vysoká postava oblečená v kiltu , do obličeje mu vidět nebylo, ale jeho modré oči které prosvicují špinavou tvář si budu pamatovat do smrti.

Prohlíží si mě, nevím co se bude dít , všechno je hrozně rychlé.

Nedaleko nás někdo zařve "aéd". Nevím co to znamená, ale skulinou vidím, že chatrč rodiny skotské rodiny McBallantine je také v plamenech.

Nemají slitování nad všemi ? Angličany i neangličany?

Ten modrooký muž stál pořád nademnou , ale už s nožem v ruce.

Šel ke mně, chtěla jsem se pohnout, chtěla jsem dělat něco pro svoji svobodu ale nešlo to, celý můj život byl teď jen na něm, zda-li mne ponechá naživu a nebo mě nelítostně rozřeže a zapálí.

Ale pokud tak učiní - jeho oči lhaly, tvářily se totiž lidsky.

Nic víc než paže které mne nesly dýmem a ten odporný štiplavý zápach si už nepamatuji.

Mé tělo bylo bez kontroly, nevnímala jsem.