Kouzlo vratkého Skotska {POZASTAVENO}

4 - (Ne)jistý zítřek.

Otevřela jsem oči a první co jsem uviděla, byl spící Sebastian s rukou nataženou přes můj pas. Zmocnil se mě strach. Můj nepěkný zážitek se mi začal vybavovat. Špatně se mi dýchalo.

Vše jsem to měla před očima. Rychle jsem ze sebe odhodila jeho ruku a snažila se uklidnit.

Zamžoural a odtažitě se začal posouvat.

"Omlouvám se, madam"

Nebyla jsem schopná slova, ačkoliv mi ho bylo líto.

"Zhluboka dýchejte"

Má pusa se otevřela ale nevydala ani hlásku, musela jsem popadnout dech.

"Ne jsem v .... po ..řádku " odpověděla jsem mu konečně.

Nevěděl co dělat, chtěl mě utišit, ale nemohl se mě dotýkat.

Dotkla jsem se ho sama. "Omlouvám se ti, já jen...''

Ani jsem to nedořekla a on chytil mou ruku a políbil ji.

"Nemáte se zač omlouvat madam."

"Víš, já nejsem zvyklá na nazývání mé osoby madam, pro všechny jsem byla jen venkovské děvče bez původu"

"Jste z klanu McBradley, musím vás tak nazývat, madam. Je to téměř mou poviností."

"Myslím, že se všichni mýlíte, mé celé jméno je Keavy Morenwyn Marie Sanbria a jsem si na celou mou rodinu jistá, že můj původ je čistě anglický"

"Se vší úctou, vaše celé jméno zní Keavy Morenwyn Marie McBradly, madam"

"Vaše maličkost byla bastardním potomkem, dosud neznámého zakladatele klanu McBradly, anglická rodina Sanbria u které jste pobývala byla pouze vaší náhradní. Už jako batole jste byla oddělena od svých pravých rodičů." Řekl se soucitným výrazem.

Celá moje minulost byla lež, bylo ještě něco horšího co mohlo přijít? Mohla jsem se o sobě dozvědět ještě víc ?

Cítila jsem se hrozně, před neznámým mužem který mi měl být a do téhle chvíle ještě byl velmi blízký. Pohlédla jsem na něj s hrdostí, beze smutku.

Moje city naprosto zmizely. Alespoň jsem se snažila o to si udržet kamennou tvář, ačkoliv se přes mé tváře lilo údolí slz.

Obejmul mě, nesnažila jsem se vzpouzet, snažila jsem se překonat svůj strach z doteku. Zaťala jsem své slabé prsty do jeho ramenou a hlavu jsem schoulila do jeho zmačkané košile.

Hlasitě jsem naříkala. Potřebovala jsem ze sebe pomocí slz odplavit vše co mne tížilo, když už jsem neměla s kým mluvit.

Hladil mne po vlasech.

Jeho druhá ruka jemně držela moje žebra. Tak, abych to cítila, ale aby mne to neděsilo.

Přestávala jsem vnímat své prsty, byly hluboko zaražené v jeho bílé košili a od síly úplně zbělaly.

Odtáhl se ode mne.

Poté beze slova vstal a nesl ke mně něco ze stolu.

Nužky a hřeben. "Nejsem nadšený že na vás musím něco měnit , madam, ale pojedeme městem a lidé by mohly informovat Angličany o unesení Angličanky - podle nich jste pořád Angličanka."

Kývla jsem a otočila se aby měl k mým vlasům volnější přístup.

Začal mě stříhat někde kousek pod rameny.

Chomáče mých černých vlasu padaly na zem a na má ramena.

V zrcadle na zdi jsem pozorovala jak se měním, viděla jsem zase kousek mého starého já které nebylo lež.

Podal mi hřeben a já si začala opatrně pročesávat své havraní prameny.

Můj pohled byl upřený do zrcadla. Poprvé za tu dobu jsem se viděla.

Celý obličej jsem měla umouněný od špíny ve které jsem ještě před nedávnem žila.

Ten život který jsem až doteď žila se podepsal na všem v mém obličeji a nejen tam.

Můj obličej byl pohublý , zavzpomínala jsem na doby, kdy koutky mé pusy byly neustále zvedlé, oči plné života , radosti , nespoutanosti a na malý okamžik jsem snad slyšela i svůj dětský smích. Vzpomínala jsem na to, když jsem běhala po loukách a snažila se chytat do rukou motýli.

Vždy mi připadali kouzelní. Hrála jsem si na vílu, motýlí královnu, rusalku ale ze všeho nejradši jsem si brávala maminčiny šaty a říkala jsem si princezna.

Všichni mnou byli očarovaní.

"Myslel jsem že byste mohla mít hlad, madam, dovolil jsem si vám přichystat něco k snědku"

Chtěla jsem ho nazvat zasraným bastardem , protože mne vyrušil z mého hezčího života.

Dlouho chvíli jsem mlčky jedla, Sebastian mne pozoroval.

Ticho se zdálo nekonečné, ale někdo zaklepal na dveře.

"Madam?! Jste zde ?"

"An....." nestačila jsem doříct větu, Sebastian ke mně přiskočil a zakryl mi pusu rukou.

"Nesmí vědět, že jsem zde zůstal, prosím zdržte je. Je to pro dobro nás obou."

Nechápala jsem oč mě žádá, ale udělala jsem přesně to, co mi řekl.

Když jsem si byla jistá, že bezpečně utekl zadním oknem, odpověděla jsem.

"Ano jsem tady" Otevřela jsem jim dveře.

"Bastard tady nebyl ? Měl u tebe zůstat. Bylo to mým nařízením.

Taková krásná dušička jako vy, nemůže být sama uprostřed lesa, nezdvořilec jeden."

Jeho slova se mi hnusila.

"Když jsme se probudila , měla jsem na stole snídani" zalhala jsem.

Bylo vidět že nevěřil, ale asi už nebylo potřeba nic dokazovat.

Šla jsem s ním za ostatními muži, nasedla do přistavěného kočáru a opouštěli jsme další místo.

Ještě před pár hodinami jsem byla zbědovaná žena, ležící na zemi, beze světla.

A teď? Cestovala jsem často jinam a jinam, viděla jsem spoustu druhů lesů, spoustu luk, spoustu zvířat, všechno bylo tak pestré, šťastné, nespoutané. Tak jak jsem to už dlouho neviděla. Měla jsem ze všeho chuť se usmívat, bylo mi do zpěvu,

chtěla jsem si s někým povídat. O všem. Ale pořád se mi do mysli vkrádala myšlenka, proč Sebastian potřeboval tak rychle zmizet? Proč mě v chatrči nechal na pospas osudu. A vlastně jsem ani nevěděla co se stalo mezi ním a McCastelroyem.

A ve vzduchu jsem pořád slyšela McCastelroyova slova, hleděl na mne s takovým zájmem, ze kterého mi bylo mdlo.

Nechtěla jsem se tím zatěžovat, ale na malou chvilku mě napadlo, že bych si moc přála mít s sebou člověka kterému jsem mohla věřit, se kterým jsem mohla mluvit, říkat mu svou radost, smutek, ptát se ho na otázky a on by odpověděl, sdílel by semnou pocity.

Každý by měl mít takového člověka, už jenom proto aby se necítil sám, aby nepřetekl radostí, nebo špatnou náladou, ale vždy byl vyvážený.

To jsem neznala. Už dlouhou dobu jsem nikomu nevylíčila nic co se mi stalo. Přála bych si aby to někdo věděl.

Moc jsem si to přála.