SINISTER [Larry Stylinson, CZ překlad]

1

Violet Quarters byli jedny z největších duševně rehabilitačních centrum v Londýně, bydlí zde jedni z největších psychopatických vrahů, kterým pomáhá vrátit se zpět ke zdravému rozumu doktor Louis Tomlinson. Je mu teprve 26 a už vlastní určitý talent, na kterém se jeho pacienti drží.

Bylo 11. Února, když přivedli jednoho nejvíce proslulého pacienta. Noc byla černá jako ropná skvrna, a leskla se na lékařském černém autě. Hustý sníh se držel okapů a silnic a jeho dech visel jako bílý duch ve vzduchu před jeho pusou.

Obklopen 5 důstojníky, byl odveden před velké skleněné dveře Violet Quarters, jeho oči byli sklopené a jeho rty se sarkasticky usmívali. Všichni se koukali na 17 letého chlapce, vedeného vstupní halou.

Byl obviněn za znásilnění a groteskní vraždu sedmi lidí, od mladých chlapců po ženy ve středním věku. Člověk by to do něj neřekl. Byl tak arogantní, neuvěřitelně inteligentní a jiný. Jeho osobnost byla srovnávaná s Hannibalem Lecturem.

Vzhlédl, na jeho dlouhých řasách se drželo pár vloček. Posměšně se koukal, očima podlité krví, barvy okouzlujícího smaragdu.

Lidé si myslí, že vrahové a násilníci jsou ohavní, mastné vlasy, vousy, kníry a to možná bylo to, proč byl tak jiný. Jeho krása. Vysoký a štíhlí, světlá kůže a kudrnaté vlasy. Vypadal jako sen každé dospívající holky.

Když se loudal halou, přejel si pomalu jazykem po rtech, mrkl na menší recepční, která seděla na kraji. Z tváře se jí hned vytratila barva a odklonila oči.

Jeden z důstojníků mu škubl za paži a zašklebil se. "Oči dopředu Stylesi!"

"Jsem v instituci. Co tu budu dělat? Dívat se, jak někdo umírá?" řekl sarkasticky a na jeho tváři se objevil kočičí úsměv. "Navíc to jen všechno házíte na mně, protože nemáte nikoho jiného na obvinění."

"My víme, že jsi to udělal ty. Teď drž hubu a buď hodný chlapeček, nebo si vyzkoušíš jaké to je, sedět v elektrickém křesle. Odsekl jeden z důstojníků, než za ním s ohlušující ránou zabouchl těžké, kovové dveře.

Pokoj byl tichý. Bolestivě tichý a studený. Stěny byli šedé, s velkým, železnými mřížemizdobeným oknem. V rohu stála úzká, bílá postel. Polštář i peřina byli staré a zanedbávané.

-

"Harry Styles." Vysoká, zrzavá žena s láskyplným úsměvem na tváři, otevřela dveře jeho pokoje. Chlapcovi oči se k ní otočili a úsměv, který se na jeho tváři objevil, lemovali neodolatelné dolíčky.

Je čas na vaše první setkání s Dr. Tomlinsonem." Naznačila rukou, aby jí následoval. Přikývl, vyhrabal se z jeho 'nové' postele a šel za ní. Volné bílé tričko a tepláky, které dostal, mu viseli na jeho hubeném těle. A tepláky si musel pořád natahovat, aby mu nepadali.

Chodby byli úzké a lemované dveřmi. Stejně jako chodba, v které se nacházel jeho pokoj. Když zatočili doprava, objevili v mnohem širší chodbě, vlastně se dá říct v hale, kde byli mramorové podlahy, výtahy, pohodlně vypadající židle a pohovky a ve středu místnosti bylo černé, naleštěné piano.

"Těšíte se?" zeptala se žena, když čekali na výtah.

"Nehorázně." Řekl otráveně Harry, usmál se. Dveře od výtahu se otevřeli a oba vstoupili dovnitř.

"Nebudete mě spoutávat?" Zeptal se a mával zápěstími před obličejem. Žena se na něj jen dlouze podívala, otočila oči v sloup a stiskla číslo 4. Výtah začal stoupat.

Výtah zastavil a Harry se ocitl v místnosti s velkými kovovými dveřmi, které předpokládal, že jsou dveře do kanceláře Dr. Tomlinsona. Žena se k němu otočila, kývla hlavou a mávla, na znamení, že může jít dál.