SINISTER [Larry Stylinson, CZ překlad]

14

Je brzy ráno a Louis stojí pod horkou sprchou. Oči má zavřené a obličejem je namířen přímo pod proud. Když kolem sebe cítí studený závan vzduchu, protože někdo otevřel dveře, nebrání se. Objímají ho dvě silné paže. Louis se usmívá.

Louis se opírá do teplého těla, stojící za ním, do opory, která ho drží a pomalu se otáčí.

Miluje ho. Tak moc.

Za uchem cítí jeho rty, které šeptají něco, co nedokáže pochopit, protože slova přehlušuje proud vody.

Pomalu se otáčí, aby chlapce mohl políbit. Harry tam ovšem už není, místo něj tam jsou studené dlaždice. Jeho tělo se chvěje pod proudem vody, která najednou začíná pálit. Louis vyděšeně vykřikuje a probouzí se s propoceným trikem. Jeho srdce mu v hrudi bije jako o závod.

Nechce nic víc, než opět cítit Harryho dotek, jeho objetí a tak boří hlavu do polštáře a z úst se mu vydere nešťastný výkřik.

-

Louis se stává ztělesním ničeho. Většinu času je zalezlý v Zaynovo pokoji pro hosty a dívá se z okna na řeku.

Přemýšlí nad tím, jaké by to bylo, vrhnout se do hlubin a už se nikdy neobjevit.

Dokonce uvažuje o tom, že to udělá, ale když slyší Zayna, který ho z chodby volá, rozhodne se, že by to nebylo správné.

Je to tři dny, co ztratil svého chlapce. Louis sedí shrbený u kuchyňského čaje a opatrně usrkává čaje, který mu připravil Zayn a který ho sleduje vážným pohledem z opačné strany stolu.

Louis se na něj podívá a do očí ho udeří kouř ze Zaynovo cigarety. Pokud by Louis nebyl tak hluboka v propasti, pokáral by ho za kouření uvnitř místnosti.

Zayn je jednou z osob, která vás neotravuje tím, že u vás sedí tak dlouho, dokud může.

Louis si libuje v tichu a zírá na tmavou tekutinu v hrnku.

"Co se stalo Louisi..." Řekne Zayn. Ne ve formě otázky, spíše oznámení. On ví nejlépe, jak potlačit zející ránu.

Louis se na něj opět podívá a prsty bubnuje do okraje stolu. Roztřeseně si povzdechne, jeho spodní ret se třese. Vrtí hlavou a rychle opět otáčí pohled na dno hrnku. "Umm..."

Tiše říká Zaynovi, jak Miranda a Harryho otec udělali vše pomalu a pečlivě. Opět bojuje se vzlyky, ale vypráví, dokud nekončí u nepříjemného ticha, které bylo v bytě, když přijel. Potom už se neovládá a začíná vzlykat. Srdceryvně, žalostně, zoufale.

Zayn zpopelňuje cigaretu a obchází stůl. S překvapivou lehkostí zvedá Louise ze židle a pevně ho objímá. To, co z Louise zbylo, slábne ze dne na den, každé jeho kilo mizí jako voda po dešti.

Zayn ho nese k pohovce a pokládá si ho na klín, kde ho více jak hodinu drží. Louis pláče, křičí, občas řekne něco, co nedává smysl a poté se podívá na Zayna.

"Neboj se," zašeptá Zayn tiše a jako vždy v sobě kryje všechny emoce, "půjdou do vězení, už nikdy neuvidí denní světlo."

-

Podle jeho názoru není dobré, že ho Zayn navlékl do jednoho ze svých velkých obleků. Nechce být nikým vidět, a když se dívá do zrcadla, zjišťuje, že nechce být viděn ani sám sebou.

Jeho oči jsou prázdnější než kdy dřív a pod nimi má tmavé vaky. Vypadá příšerně.

Snaží se ignorovat svou tvář a dívá se na černý oblek, který na něm volně visí.

Místností se rozléhá brutálně veselý smích.

Jeho tělo se rychle otáčí a chytá se za okraj postele, aby nespadl. O rám postele se opírá Harry. Jeho chlapec. Leží nahý na posteli a kroutí se smíchy.

Louis si přitiskne dlaně k obličeji a zavírá oči. "Chybíš mi tak moc." Zašeptá tiše.

Smích se vzdaluje a Louis třese hlavou. Otvírá oči, chlapec je pryč. Míří ke dveřím a odchází z pokoje.

Gemma ho zdraví nesmělým úsměvem. Louise ani ve snu nenapadlo, jak si je se svým bratrem podobná.

"Je mi-je mi to tak líto." Jeho slova pohlcuje bolest v krku a tak opět vrtí hlavou a tak jen natahuje ruce, aby ji mohl obejmout.

Vše se trochu uklidňuje, když cítí její objetí. Gemma boří hlavu do ohbí jeho krku. Říká něco, čemu nerozumí, protože se její ústa tisknou k jeho rameni.

Říká to ale znovu. "Děkuji vám, že jste se o něj postaral." Zakňučí a kouše se do jazyka, aby zadržela slzy.

Gemma ze sebe vynutí úsměv a setře si zatoulanou slzu z tváře.

"Pojďme ho nechat jít a v pokoji odpočívat."

-

Louis je svým způsobem rád, že Harryho tělo bylo zpopelněno. Pozoruje keramickou nádobu s krásnými řezbami, která spočívá v rukou Gemmy. Je za to vděčný, protože ví, že kdyby se musel dívat na rakev, kterou spouštějí hluboko do země, bezvládně by ji následoval.

Počasí je vcelku teplé. Slunce se snaží prostrčit paprsky mezi těžkými a tmavými mraky. Krajem začíná proplouvat jaro a vše se obrací na Louisovu oblíbenou zelenou barvu.

Louis drží v rukou popel svého srdce a duše.

Zachvěje se a kouše se do vnitřku tváře, aby se znovu nedal do pláče.

"To bylo jeho oblíbené místo." Gemma rozbíjí mučivé ticho. Louis se na ní podívá a prohlíží si její tvář.

-

Na louce jsou dvě postavy, jdou vysokou trávou, která se líně prohýbá ve větru, jako zelené moře.

Několik metrů od cesty, na které zastavili, je na úpatí hory svěží les. Louis si představuje, jak rád tady Harry jako malý běhal, se šťastným úsměvem ve tváři. Při té myšlence mu poskočilo srdce a jeho rty se vlní do malého úsměvu.

"Přišli jsme sem, kvůli Harrymu, protože jsme," její hlas se třese, "byl to tak šťastný kluk, kterého jsem tak milovala." Její hlas se vytrácí, ale Louis dokáže přesně odhadnout, co chtěla říct.

Chce jí tak moc říct, jakou děsivou minulost její bratr měl.

Teď ne. Pomyslí si.

Místo toho jde blíž k ní a objímá ji kolem ramen. Nechává ji se o něj opřít a bere si od ní keramickou nádobu. Má pocit, jako by mu v rukou bušilo srdce. Jeho srdce.

V tichu sejme víko a jako na povel zafouká vítr. Louis váhá, neví, jestli to zvládne a tak se dívá na Gemmu. Ta jen kývne hlavou a pokouší se usmát. Louis nabere do dlaně hrst popela a zvedá ji před sebe. Otvírá dlaň a vítr zametá poslední, co z Harryho zbylo.

Gemma se připojí a společně tiše pláčou a dívají se, jak popel padá do trávy, nebo tančí ve vzduchu. Louis by rád řekl, že se vysypaný popel opět poskládal do kousků a vrátil mu srdce, nebo alespoň kousek duše, ale nemůže. Pořád se cítí prázdný.

Oba dva sledují, jak vítr rozmetá poslední kousky prachu a sluneční paprsky, které se líně plazí po louce. Louis ho cítí. Někde daleko, ale je s ním.

-

Ještě není konec