Rozkoš

Chrpa

Chrpa. Pamatovala se na to, jak ji viděla poprvé. Běhala tehdy po louce a trhala květiny pro svoji tetu. Její štěstí nic nenarušovalo. Sin byla tehdy jedno z těch dětí, které mohlo klidně spadnout z útesu a bez jediné slzičky se zvednout a běžet dál (Samozřejmě obrazně řečeno), takže ji její rodina vklidu nechala se toulat po okolí.

Ten den byl jako každý jiný. Slunce svítilo, brouci vydávali různé pazvuky a nedaleký potůček spokojeně bublal. Sin zrovna trhala chryzantény, když od moře uslyšela verlybí volání. Nechala tedy květiny květinami a se spokojeným úsměvem na rtech se rozeběhla k oceánu.

Už když ho zahlédla koutkem oka, její úsměv se rozzářil. Na malou chviličku zavřela oči a užívala si pocit svobody, když tu její nosní dutiny naplnila nechutná vůně spáleného rybího masa. Ten puch cítila až na jazyku. Sin se zastavila a otočila se čelem k místu, odkud puch vycházel. Už už se chystala, že se tím směrem rozběhne, když tu znovu uslyšela velrybí volání.

Věnovala tedy louce prostírající se všude kolem ní a rozběhla se dál k oceánu. Už ho měla téměř na dosah ruky, když ji ten puch znovu udeřil do nosu. Tentokrát to už ale bylo opravdu nesnesytelné. Rozhodla se tedy, že vyrazí za tím puchem a zjistí, co se to děje.

.

Velrybí volání zaznělo ještě párkrát. Když se ale dostala na pláž, odkud ten puch vycházel, utichlo a už se znovu neozvalo. Sin nebyla překvapená. Je tu přeci stále zítřek. To se s nimi určitě sejde.

Když Sin vyběhla na pláž, odkud ten smrad vycházel a uviděla, co se to tam děje, zůstala stát na místě jako zkamenělá. Co se to tu děje?! Po tváři jí stekla jedna ohromná slza. Proč?!

.

Díval se zrovna na pláž, na kterou ještě před malou chvilkou lidé vytahaly ochablá, studená a slizká těla mořských pannen. Lidé je naházeli na asi tak pět vysokých hromad a co nevidět se je hodlali zapálit. Tenhle výjev se chlapci naskytoval už tak pátým měsícem, co tudy proplouval. Každý měsíc sem lidé připluli, vyhodili těla, zapálili je a s ohromným rachotem zas rychle odpluli.

Chlapec neměl problém se na tohle dívat. Můžou si za to přece sami, no ne? Nemají válčit! Nemají vraždit! Ty zpropadený mořský panny by neměli vůbec nic! Jsou to přeci jen hlouý zvířata, který se ani nejsou schopný někam schovat!

Mlask! Chlapec o vodu praštil svou dlouhou modrou ploutví a nespokojeně zamrmlal: ,,Neměl bych se tak urážet." Podrbal se ve vlasech a skrčil se ještě víc za obrovský kámen, odkud to vše sledoval. ,,Měl bych dávat pozor, abych taky neskončil jednou s těch mrtvol," zašeptal a na malou chvíli zavřel oči, aby se uklidnil.

Uběhla asi dlaší hodina, než začali pálit. Když chlapce praštila do nosu ta nechutný pach spálený rybiny, nevědomky se rozbrečel. A to sem doufal, že tu bolest tentokrát zvládnu překonat.

Chlapec si povzdechl a se zaťatými zuby se znovu zahleděl na pláž. Lidé se už chystali k odplutí, což byla jedna z těch lepších zpráv. Ta horší byla, že se k pláži začalo stahovat obrovské hejno žraloků. Chlapec se tedy teď už nesměl ani pohnout, aby ho ta krvelačná monstra neroztrhala na málé kousíčky.

Lidé už byli zcela naložení a už vlastně vyrazily na vlny, když si chlapec všiml nějakého pohybu na pláži. Rychle a hlavně obezřetně na to místo zaostřil, aby zjistil, že se tam promenáduje nějaká malá lidská holčička. To sou ti lidi tak blbí, že si tu nechali vlastního potomka? Jako vážně? Chlapec nebyl schopný uvěřit vlastním očím. Byl naprosto zhnusený tím, co viděl.

.

Sin zrovna procházela kolem třetí obrovské hromady, když konečně uviděla známé barvy a tvary. Co nejrychleji se rozběhla k dané hromadě a svým rozestřeným hlasem něco nesrozumitelně zašeptala. Muselo to ale být nějaké zaříkadlo, protože když to pronesla, všechna ta ohořelá těla se pomalu začala pohybovat.

Sin se falešně usmála a se zavřenýma očima jedno to tělo pohladila. ,,Proč pořád bojujete? Proč se pořád tolik snažíte? To pro vás jsou lidi opravdu takové nebezpečí? To se jich opravdu tolik bojíte, že jste schopní tolikrát vstát z mrtvých? Kolikrát už to bylo, co jsem vás tu takhle našla?! Proč pořád- pořád-" Dívce se zlomil hlas. ,,Slibte mi, že už to neuděláte! Slibte mi to prosím!"

Mrtvá těla pomalu začala sklouzávat z hromad a tvořit okolo dívky obrovský kruh. ,,To my ale nemůžeme," zašeptala těla. ,,Na to jsme moc hrdé bytosti."

Dívka se zdála být zoufalá. ,,Tak co pro vás můžu udělat, abyste se cítili v bezpečí? Udělám cokoli!"

Vzduchem prolítl jednoduchý rozkaz: ,,Pomsti nás."

Dívka kývla a natáhla své ruce k tělům: ,,Tak mi aspoň pomozte." Davem se rozneslo nesouhlasné zabručení. Dívka se ale jen usmála: ,,Probuďte mě, ať vás můžu pomstít. Vím, že to nepůjde vrátit, ale i tak to udělám. Chci vědět, jaká doopravdy jsem. Jaká už navždy budu."

Těly to náhle hrklo. A tu se vzduchem náhle roznesl neskutečný řev. Clapec měl pocit, že to, co právě viděl byla jen iluze, ale tenhle pronikavej zvuk ho dokonale ujistil, že se jedná o realitu. Nebyl schopný ničeho jiného, než-li sledování té malé dívky, která právě vztřebala všechna ta ohořelá těla do sebe a momentálně kráčela k břehům pláže. Její pohled byl hladový. Upřeně sledovala lidskou loď, která se jakýmsi neznámým dočiněním úplně zastavila a vypadalo to, že se na ní už ani nikdo nenalézá.

Dívka se rozběhla a skočila do ledové vody oceánu. Mířila k té lodi. Mířila pro pomstu.

.

Vítr si pohrával s jejími rudými vlasy a dokazoval jí tak fakt, že brzy začne pršet. Vítr? Aspoň od tohohle ostrova odtáhne lidi. Konečně tu bude bezpečno pro všechno mořské obyvatelstvo.

Sin si trošku poposedla a vzala do rukou modrou květinu, která tu vyrostla. Dívka ji tu nikdy předtím neviděla. Snad to je předzvěst něčeho dobrého. Teď když o tom přemýšlím, takovouhle barvu očí měl ten chlapec, co se schovával před těmi lidmi za tou skálou. Žeby to taky něco znamenalo? Asi ne. A jestli ano, jednou na to zaručeně přijdu.

Vzduch prořízlo velrybí volání. Sin se spokojeně zvedla z kraje útesu a bez jakéhokoli zaváhání se vrhla z té ohromné výšky dolů, tu nádherně modrou květinu pevně svírajíc v rukách. Už se nemohla dočkat, až ji předá své tetě. Tušila, že ji pohladí po vlasech a pořádně ji pochválí tak jako vždycky. Tak jako vždycky.