Rozkoš

Druhy

Znovu ho ty oči probodly tím nepřítomným pohledem. Znovu měl pocit, že je tím nejmenším stvořením na celém světě. Žena za přepážkou to ale asi věděla, protože se začala usmívat takovým tím vyšinutým úsměvem, který mu naháněl husí kůži.

Znovu se oklepal a znovu se jako nějaká zaseknutá páska zeptal: ,,Chtěl bych vidět vaše vězně. Bonyfác mě posílá za nějakou Sirénou. Po kolikátý vám to musim říkat?" Chudák Loutkář už to málem vzdal.

Recepční se jen znovu vyšinutě usmála a tak sladce zašeptala, až se mu z toho udělalo špatně. ,,A já ti, pochoutko, už po několikátý říkám, že sirény nevedeme. My totiž nejsme máklí! Víš, co to sirény vydávaj za příšerný zvuky?! Z toho by se jeden zbláznil! Představ si, jak řve Elexis a znásob to miliónem! Rve to uši na cáry!"

Mužovi už přetékaly nervy. Nesnášel jakkoli dlouhé povídání a tohle se táhlo opravdu, ale opravdu dlouho, takže si nedokázal odepřít představy o tom, jak si ta vyšinutá recepční plave břichem vzhůru. Byla to vážně lákavá představa, jejíž vyplnění by s potřebným úsilým ani nezabralo moc času.

Znovu se zhluboka nadechl a znechuceně na ni vychrlil všechno co si o ní myslel tak potichu, aby ho slyšela jenom a jenom ona a nikdo další, kdo by se mohl potulovat kolem: ,,Hele ty kreaturo jedna! Já nemluvim sirénách jako o druhu podmořskejch stvoření, ale o ženský, která se menuje Siréna! Mám na ni pár otázek, na který nutně potřebuju odpovědět! Takže mi už konečně prosím vyklop, kde je a už mě laskavě neštvi, ano?! A rád bych tě požádal, jestli by ses nedokázala přestat tak dementně smát a místo toho jestli by jste mi třeba například mohle tohle konečně podepsat, aby mě pustili ven, až tamodtud pudu?!" A aby si byl jistej tím, že ta příšera chápe, co po ní chce zamával jí kamennou deskou před obličejem, aby konečně pochopila, o co se tu vlastně jedná.

Žena na něj nepřítomně zírala, než desku vzala, podepsala jí a ukázala na malé dveře s nápisem obludnosti. Muži se hned ulevilo, když mu došlo, že se s tou (samozřejmě mořskou) okurkou už nebude muset dál hádat a se slastným úsměvem na tváři se odebral ke dveřím, které následně otevřel a zmizel ve tmě, kde už nemohl slyšet ten nejúchylnější smích, jaký ze sebe ta recepční dokázala dostat.

.

Jen tak se vznášel ve tmavé uličce před jednou celou a s ohromnou úzkostí pociťující po celém jeho těle. Jaká ta siréna asi je, když je ve vězení? Zabila, mučila nebo snad něco jen ukradla? To se od ní asi jen tak nedozvim, ale zeptat se jí můžu, no ne? Sužovalo ho neuvěřitelné dilema: má promluvit nebo má radši počkat na to, až se probere? Kdo mu jen poradí?

Nebojácně se přiblížil až ke kleci a zaťukal na železo, které se okamžitě rozdunělo jako nějaký dlouho nepoužívaný hudební nástroj. Někde v té tmě táhnoucí se skrz všechny okolní cely se rozsvítily zelené oči, které byly na mužův vkus, až moc blízko u mříží. Jen se lehce ošil, když zjistil, že jedno oko té stvůry musí být přibližně stejně velké jako jeho zavřená pěst, ale tohoto zjištění si ani tak moc nevšímal. Zajímala ho totiž jen ta stvůra, která ty oči patřily- Siréna.

,,Co chceš, prcku, že mě nenecháš v klidu se vyspat? Skoro 13 let si tu poctivě dřímu, aby si mě nějakej ten plankton mohl zase spokojeně vzbudit? To vám fakt pěkně děkuju." zabručela a bylo slyšet, jak se ve své na její poměry malé kleci hýbe sem a tam. Pravděpodobně se zvedala ze země, kde doteď byla uvelebená.

Muž pokrčil rameny. ,,Nemáš zač. Ale kvůli tobě tu nejsem. Chci se tě zeptat na lidi, kteří dokážou dýchat pod vodou." Opřel se ramenem o jednu železnou tyč a se zadumaným pohledem Sirénu pozorně sledoval, aby mu neutekl jediný detail. Tato bytost ho opravdu zajímala.