Rozkoš

Spasitel

Našel ji, když se jen tak vznášela na hladině v oceánu. Vypadala, že je mrtvá, ale když k ní doplaval a ona otevřela oči, hned o tom začal pochybovat. Co tu ale člověk dělá? Tak daleko od pevniny. Oceán je nevyzpytatelný a někdy i vážně nebezpečný. Kdo za to ale může? Nejspíš nikdo.

Když se dívka začala usmívat, ztratil veškerou vůli k dýchání. Byla tak roztomilá. Vzal ji do náruče a houpal s ní sem a tam sem a tam. Dívka se jen a jen smála, protože jí houpání uspávalo. Její líbezný hlásek mu zvonil v uších ještě několik minut po tom, co jí stáhnul pod vodu.

Miloval lidi. Vždy když po několika měsících vyplaval nad hladinu, vždy si nějakého člověka ulovil. Miloval je kvůli jejich neskutečné agónii, když si uvědomili, že se topí. Jak se praly a snažili se uvolnit z mužova sevření. Kdyby jen tak věděli, že mořskou vílu pod vodou prostě nepřeperou. Kdo to neví, ať se přihlásí.

Začal se točit do kola jako nějaká spirála. Stále sestupoval hlouběji a hlouběji pod vodu. Říká se, že hlubiny jsou temné, ale mořské víly tento problém nepociťovaly. Ony vždy viděli perfektně za všech okolností. Byl na sebe kvůli tomu pyšný. Kdo jiný než jeho druh tohle umí? Jen žraloci, kteří se báli všech mořských víl kvůli tomu, jak vypadaly. Člověk s rybím ocasem. Kdo by se takové obludy nebál?

Z přemýšlení ho vytrhl dětský smích. Nejdříve nad tím zvukem málem roztál, ale když si uvědomil, co to vlastně slyší, zarazil se. Urychleně zastavil a odtáhl si dívku daleko od těla. Vrtěla se, smála se a sledovala vše kolem sebe. Muž se na ni chvíli nechápavě díval. Lidi pod vodou nedokážou dýchat. Zas tak blbej není, aby si to nedokázal domyslet. Ale co je tedy tahle dívka zač?

Vyděsilo ho, když se k němu přiblížila a políbila ho na tvář. Začala se více smát, když ji od sebe odstrčil a odplaval od ní ne moc daleko, aby ji neztratil z očí, a ani moc blízko, aby se ho nemohla dotknout. Obeplouval ji jako žralok číhající na svou kořist. Dívka se jen usmála a vydala se dál do hlubin. To jak plavala bylo zvláštní. Vypadala skoro jako žába. Připadalo mu to opravdu směšné. Jal se jí tedy opatrně následovat.

Dívka se po pár minutách zastavila a jeden styl plavání vystřídal další. Začala pomalu kopat nohama a otáčet se dokola po směru hodinových ručiček. Začala opravdu zrychlovat. Divil se, když jí po pár minutách začínal ztrácet z dohledu.

Nakonec to vzdal a zavolal na ní: ,,Hej péro, počkej na mě!"

Dívka se jen neochotně "zastavila". V té rychlosti jen roztáhla ruce a nohy, aby voda sama zbrzdila její počínání. Nechápavě se na něj podívala a čekala, dokud se k ní nedostane.

Když byl na doslech nespokojeně zabručela: ,,Já nejsem žádný péro," zabručela a vyfoukla z úst pár bublinek.

Zasmál se. Asi poprvé za několik posledních let, které prožil sám jen se svými krásnými nehybnými lidmi.

,,Takže ty umíš mluvit?" zamrkal a podepřel si bradu rukou.

,,Hmm," znovu se usmála a pokračovala dál s tím žabím tempem. Stále se držel dál od ní, i když mu nepřišla tak děsivá jako zprvu. Pozorněji si ji prohlédl.

Měla rudé vlasy jako nějaké podmořské korály rostoucí jen na vyjmečných místech. Byla oděná do nějaké lodní plachty, kterou určitě šlohla někomu v přístavu. Měla ji obmotanou kolem těla jako nějaké kraťoulinké šaty, které jí nemohly sahat ani pod zadek. Momentálně jí šaty vlály kolem těla tak, jak to šaty normálně dělávají. A protože nechtěla, aby jí bylo vidět to nejnutnější, nosila nějaké látkové kraťásky. Pravděpodobně se jí v tom dobře plavalo.

Nejvíce ho ale zaujaly její světle modré oči připomínající mu něco, co zatím ještě nepoznal.

Dívka si ale všimla jeho zkoumavému pohledu, i když se ho před ní snažil zakrýt. Usmála se a zastavila se tak rychle, až do ní naboural. Chytla ho kolem krku a obmotala ho nohama. Byl to silný, přec jemný stisk, který by si on sám v životě nezasloužil. Neochotně ji od sebe odtáhnul a znovu odplaval trochu dál. Nechtěl nic riskovat.

Dívka se tentokrát nechtěla hnout dál. Protáhla se a zívla. Ale když viděla, jak muž dál míří ke dnu, nabručeně se vydala dál do hlubin

#

Chvíli kolem ní jen tak plaval, než si byl skutečně jistý, že usnula. Poznal že je unavená, když vždy po pár tempech zavřela ty svoje přenádherné oči a na chvíli zpomalila. Nakonec zastavila úplně.

Opatrně se k ní přiblížil a přivinul si ji k sobě. Pomaleji než předtím se vydal domů. Cesta až na dno bude trvat ještě dlouho, takže byl rád, že ho stále nebude vyrušovat.

V jednu chvíli si úplně nebyl jistý tím, proč ji vlastně bere s sebou. Dumal nad tím pár hodin, než se mu odpověď sama dostavila:

1) Byla jeho. Našel ji a mořské víly sou velice majetnické- to co najdou je prostě jejich a nikoho jiného.

2) Právě proto, že tu dívku našel on, nebyl schopný ji tam prostě jen tak nechat na pospas oceánu. To by od něj bylo opravdu necitlivé.

A 3) Bydlel sám, když nepočítal své neživé figuríny a říkal si, že menší společnost mu rozhodně nemůže nijak uškodit.

Když si tohle uvědomil, pro sebe se usmál a pokračoval dál do hlubin.