Rozkoš

Skleněný dům

Loutkář upřeně sledoval toho ubohého staříka, jak se znovu neúspěšně snažil otevřít tu zamčenou truhlu plnou ,,pokladů". Ten pohled byl opravdu komický, když celou dobu věděl, že klíč má on sám v ruce a žádný jiný nebyl vyroben (nebo aspoň potopen).

,,Sakra práce! Vždyť sem to před pár minutama odemykal! Ať mi sama velká Siréna řekne, co se to tady za nekalosti vlastně děje!" zasýpal stařík už po páté.

Muž se nakonec slitoval a lstivě se pousmál. Samozřejmě mu ale klíč nemohl jen tak podat, to by se k němu nehodilo. Odstrčil tedy staříka od bedny a odemkl truhlu tak rychle, že by to obyčejné oko nedokázalo jen tak zachytit. Když bylo hotovo, klíč si jedním ladným pohybem schoval zpět mezi spoustu náhrdelníků, které mu visely na krku a pomaloučku s hranou námahou víko bedny otevřel.

Stařík jen protočil oči a zašmátral na dně bedny, kde očekával, že najde nějaké lidské doplňky. Jen tušil, že si muž domů dotáhnul další panenku. Nikdy se na nic neptal, ale dnes to bylo už posté, co za ním přišel pro nějaké ty rady, oděvy a nebo si jen popovídat, když už pomalu z toho ticha, co ho obklopovalo doma ztrácel rozum a to mu dělalo opravdu starosti.

Muž se díval otvorem ve zdi někam za proud Marionette, aby se vyhnul staříkovým trpkým pohledům. Stařík mu nic nevyčítal. Kdysi dávno, když byl v mužově věku chodil se svými problémy svěřovat svému dědečkovi, aby se vyhnul zbytečným otázkám od ostatních oceů. A proto věděl, že se muž, i když třeba jen málo, styděl za své počínání. Staříkovi ho ale i přes to nebylo ani v nejmenším líto. Za své deprese si člověk může zcela sám - jeho bohaté zkušenosti ho v tomto názoru plně podporovaly.

,,Co víš o lidech, kteří dokáží dýchat pod vodou, Bonyfáci?" zeptal se muž staříka tak náhle, až z toho stařec málem zesenilněl.

,,Cože to? Lidé dýchající pod vodou? Si děláš srandu ne? Sim tě, hochu, proč chceš něco takového vědět?" zasmál se, ale po očku muže ostražitě sledoval, aby byl schopný vyčíst něco z jeho nehybné tváře.

,,Jen tak. Pro zajímavost. Přemýšlel jsem, jak jsou lidé omezeni neschopností dýchat pod vodou, stejně jako většinou jiných věcí." vysvětlil muž a prosebně se na Bonyfáce podíval.

Stařík váhal. Co tomuto muži může odpovědět? Věděl, že kdyby zalhal, muž by to lehko poznal, ale i pravdu mu taky jen tak vyzvonit nechtěl. Byl to oříšek. Už otevíral pusu a chystal se ze situace nějak vymluvit, ale když se na něj loutkář podíval, zadrhla se mu všechna slova v hrdle.

,,Prosím, Bony." zamrkal Loutkář s překvapivě nehraným zájmem v obličeji.

Muž to vzdal. Pomalu přeplul přes místnost k jinému oknu se starověkými šaty v ruce a ukázal prstem na budovu v dáli.

,,Co s tebou mám dělat, hm? Pojď sem a poslouchej. Tuhle otázku by jsi měl položit těm ve Skleněnym domě. Chci ti popřát hodně štěstí a něco ti vysvětlit před tím, než se ale střetneš s tou ohavnou bytostí." zakrákal starý Bonyfác a rychle se od muže odvrátil, aby náhodou nepostřehl, jak ve staříkově obličeji plápolá strach.

.

Znovu se točil jako spirála v ohromné rychlosti nad Hlubinou, aby do Skleněného domu připlul předtím než nad hladinou zapadne slunce. Bonyfác mu vyprávěl příběh o princezně, která žila tak před tisícem let. Jmenovala se Ariel a byla to dcera tehdejšího krále oceánů. Všichni znali její příběh o tom, jak se zamilovala do člověka, a jak mu porodila dceru.

Muž nechápal, co tím chtěl stařík vlastně říci. Vždyť ten příběh je světoznámý! Každý v moři si ho vyprávěl! Ariel byla přeci jediná princezna, která se pro lásku k člověku vzdala životu v oceáně. Tvořila pro ocey příklad toho, co by se jim mohlo stát, kdyby propadli stejné touze jako kdysi ona. Na hladině to bylo opravdu nebezpečné, někdy dokonce smrtící.

Když si stařík všimnul mužova znuděného obličeje, od srdce se zasmál: ,,Vy mladí jste tak předvídatelní! Myslíte si, že víte všechno nejlíp, a přitom o všem víte naprostý chaluhy! Vy ovšem nevíte, co se tý chudince mezi lidmi stalo! Chudák holka se zbláznila z absence vody kolem ní natolik, že nakonec vlastní dítě hodila do chladného oceánu!"

Mužovy vytřeštěné oči staříka skutečně pobavily. Jen stěží zadržoval smích. Mladí oceové ho opravdu bavili. Spousta z nich nikdy neopustila hlubinu a i přes to se všichni chovali jako naprostí bohové, kterým nic nemůže ublížit. Loutkář aspoň už na hladině byl a nějakou představou o životě nad hladinou měl.

Bonyfác jen protočil očima a malinko se nakonec pousmál. Tohle nebylo poprvé, co se někomu o opravdovém konci tohoto příběhu zmínil, ale ještě nikdo mu zatím nevěřil. 

,,Příbeh, který znáš ty a všichni ostatní je trochu poupravený. V příběhu všechno skončí šťastně a dokonale, že? Pravda je ale jinde. Vše probíhalo šťastně jen pár let co spolu ti dva žili.

Ariel byla navenek člověkem, ale její duše patřila oceánu, který ji chtěl za každou cenu zpátky. Toužila se vrátit domů, ale na souši ji držela její rodina. Nedokázala je jen tak opustit. Ale oceánu se také úplně vzdát nemohla.

A proto se její láska rozhodla jet do vnitrozemí, daleko od oceánu, kde by ji ten hlupák mohl mít jen pro sebe. Princ totiž na oceán žárlil. A aby už na něj žárlit nemusel chtěl po Ariel, aby s nimi odešla. Ona s nimi ale odejít nemohla. Oceán pro ní znamenal mnoho, a když si ta chudinka uvědomila, že to princ nechápe, neskutečně se naštvala.

Své novorozené dítě hodila do oceánu, aby mu dokázala, jak moc jím pohrdá. Naneštěstí jí ale zabití vlastního potomka nestačilo. Potřebovala princi ublížit víc. Mnohem víc.

Vydala se tedy za svou rodinou do vnitrozemí a před princovýma očima utopila svou prvorozenou dceru. Chtěla utopit i jeho, ale když před ním stanula, nedokázala ho zabít, i když si to ze srdce přála. Nelitovala svých činů, ale svou lásku prostě zabít nedokázala. A proto utekla.

Vrátila se tam, kde se zbavila své druhé dcery a snažila se jí najít v oceáně. Štěstí ale bohužel neměla. Její dceru už našli žraloci. Nebyla mrtvá, a proto si ji vzali pod svá křídla. A pak to probíhalo různě..."
.

Stařík muži vysvětloval, že Arielina dcera měla dítě a to mělo taky dítě, které pak mělo taky dítě. Ale protože vyrůstaly u žraloků, nikdo jim nevysvětloval, že se lidi nesmí množit s mořským obyvatelstvem, takže to co s tý smíchaniny různých druhů vzniklo je ve Skleněnym domě- v největší věznici v celém oceáně. A on se s tou věcí měl setkat. S velkou Sirénou.