Rozkoš

Loutky

Dívka se neprobudila ani po několika dalších hodinách cesty. Spala jako zabitá. V jednu chvíli se vyděsil, jestli vlastně vůbec dýchá, ale když si začala mumlat něco ze spaní, hned se uklidnil.

Celou cestu mu visela na krku s hlavou položenou na jeho rameni a jednou za čas se  trošku zavrtěla. Asi se jí něco zdálo.

Opravdu se těšil, až bude doma. Kvůli hledání jeho nové panenky strávil u hladiny něco přes dva týdny, když čekal na nějakou loď, z které by si mohl někoho uzmout. Mohl být rád, že vůbec na někoho v těch vodách narazil, i když to byla stvůřička dýchající pod vodou.

Spokojeně se usmál když se objevily na nejvyšším místě korálového útesu. Zbytek města se rozkládal pod útesem za jedním teplým proudem, který se tady nalézal. Oceové- lidé žijící v oceánských Hlubinách- ten proud nazývaly Marrionette (loutka) podle domu, který stál jako strážní věž nad celou Hlubinou. A tam on žil. V obřím domě plném loutek.

Kdyby ho teď někdo viděl, zatřásl by nad ním hlavou, protože by si myslel, že si dotáhl zase nějakou tu panenku. Tento úkaz se totiž děl jednou za pár měsíců už pár desítek let. Ten kdo by ho viděl by vlastně nebyl tak daleko od nenáviděné pravdy.

Se zářícím úsměvem na tváři pomalu vplul obrovskými mahagonovými dveřmi do budovy. Automaticky za sebou zavřel a co nejrychleji vyplaval do druhého patra do hlavního sálu, kde skladoval své jediné lásky.

Ještě předtím než ale do hlavního sálu vplul vzal do náručí velký balík s oblečením, který  se  těsně před tím, než odplul na lov snesl do Hlubiny pravděpodobně z nějaké ztroskotané lodi. Jen lehce pohnul prsty a dveře do obří haly se dokořán otevřel, A když se objevil vevnitř znovu se potichu zavřely.

Donesl dívku až nakonec sálu, kde jí položil do obří postele s modročernými nebesy. Potom, co položil ten balík na zem malou chvilku ji pozoroval. Nebyl si jistý, jak by se měl cítit. Byl si jistý tím, že se rozhodně z malé části cítí šťastně, ale tím zbytkem si nebyl úplně jistý.

,,Škoda že nejsi mrtvá," zašeptal.

Nejdřív se mu nechtělo, ale nakonec se celý zmatený odhodlal a halu plnou svých milovaných loutek přeci jen opustil.

.

Dívka se probrala, když na tváři ucítila něčí dotek. Něco nesrozumitelného zabrblala a pomalu otevřela oči. Ještě se jí nechtělo vstávat a to se té osobě taky chystala pěkně od plic říci,  ale když se rozkoukala velikou rychlostí si to rozmyslela. Nakonec se nacházela na úplně cizím místě, a proto s úžasem ve tváři cukala hlavou sem a tam, aby jí neunikl jediný detail.

,,Ležela" na posteli v ohromné hale, kde byla snad stovka lidí. Spousta mrtvých lidí. Všichni byly oblečení do slavnostních šatů a obleků. Některé byly snad i staletí staré, jiné už z doby současné. Ne že by se móda za posledních sto let nějak změnila, ale nyní začínala doba pirátů plahočících se po oceánech a mořích, takže současné oblečení se spíše zaměřovalo na jednoduchost a lehkost oblékání. Věděla to z první ruky - sama na jedné pirátské lodi totiž žila. Nikdo jiný o tom vlastně nevěděl, ale to jí nebránilo v poklidném životě. Po pár měsících na ni ale bohužel přišli.

Zatřásla nad tím hlavou a podívala se na toho, kdo ji probudil. Čekala milý úsměv svého spasitele, ale ten to bohužel nebyl. Byla to jedna z jeho mrtvolek. Hleděla na dívku a usmívala se. Ostatní lidé nedokázali dýchat pod vodou tak jako ona tak jak bylo možné, že se ta mrtvolka hýbala? Pozorněji se na ni podívala. Všimla si opravdu tenoučkých vláken, které vedly od jejího těla ke stropu. Dívka se tedy jala úlohy pátrače a rychlostí blesku vyrazila k místu, kam všechny vlákna vedly.

Po pár minutách tahání za ta tenoulinká vlákýnka zjistila, jak fungují. Každé zatahání způsobilo pohyb jedné z těch mrtvol tam u podlahy. To zjištění ji naplňovalo neskutečným pocitem zadostiučinění. Začalo ji zajímat, co všechno dokáže vlákny ovládat. Zamrzelo ji, když zatahala za všechny provázky a žádný nevedl jinam než k těm nebohým mrtvolkám.

Zkoumání ji po chvilce omrzelo, a tak se rozhodla, že si prohlídne všechny loutky, které se v hale nalézaly. Každou chtěla prohlédnout opravdu detailně, aby si je všechny zapamatovala. Chtěla je dokonce i pojmenovat, ale na to vyzbyde čas až příště.

Byla jimi naprosto pohlcena. Zamilovala se do každé osoby a trápila se představami o jejich životě před tím, než si je ten muž přitáhl k sobě domů. Rozhodně byli šťastnější než kdokoli jiný. Museli mít rodinu, přátelé, tajné lásky, milence. Prahla po životu, který oni žili. Pak si ale uvědomila, že jsou mrtví a nikdo je zpět k životu nepřivede.

Zhluboka se tedy nadechla a rozhodla se, že některé vyvolené převleče do něčeho jiného, protože šaty měla většina loutek opravdu poničené. Chvíli jí trvalo, než našla pytel plný oblečení pohozený na zemi vedle její postele.

A tak dala se do práce. Každou vyvolenou loutku opatrně vyslíkla a oblékla jí nové šaty. Už po páté přemýšlela, co obléct Elecktě- černooké blondýnce s vlasy sahajícími jí po pás. Měla pro ni vybranou světlounce modrou noční košili s modrými vyšitými lekníny na prsou, čtvercovým výstřihem, dlouhými krajkovanými rukávy, modrou stužku uvázanou jen kousek pod prsy a volnou krajkovanou sukní podloženou jen obyčejnou, o pár centimetrů kratší, bílou látkou. Naprostá dokonalost hodící se právě na loutku, kterou tak skromně pojmenovala Elecktia podle anglického slova Eleckt čili volba.

I když se šaty na dívku dokonale hodily, nedokázala jí je obléct kvůli pocitu chtivosti, který ji spaloval zevnitř jako neuhasitelný plamen. S úsměvem na rtech to s pokusy vzdala a začala ze sebe sundavat stěžejní plachtu. Pomalu vklouzla do košilky a podívala se do zrcadla na svůj odraz. Zatajila dech. Košilka jí sahala jen asi 10 centimetrů nad kolena, ale i tak kolem ní vlála jako kdyby i tady pod vodou foukal vítr. Jen si upravila rukávy, aby jí nepadaly z ramen a zatočila se dokola. Cítila se jako úplně nová osoba.

Elecktě by to nakonec stejně asi nebylo. Když si ji dívka prohlížela, usoudila, že jí bude něco kolem dvacítky. A jí bylo teprve 17, takže to rovnou zavrhla a navlíkla loutku do kožených kalhot a volné bílé košile. Svázala jí vlasy do copu vedoucího zpod jejího ucha a na hlavu jí nasadila černý pirátský klobouk se zelenými péry. A voala! Pirátka jako vystřižená z plakátu.

Dívka na sebe po dokončení veškeré práce byla patřičně hrdá, protože loutky se hned zdáli být mladší a ne tak sto let staré. Chvíli se jí dokonce zdálo, že se na ní pár loutek usmálo.

I když předtím byla, už se necítila vůbec unavená, a proto se rozhodla přestavět celý sál, aby se uprostřed vytvořil prostor na taneční parket.