Rozkoš

Hlad

Končil třetí týden. Už třetí týden spala jako zabitá. Jediné, co nasvědčovalo tomu, že žije, byl fakt, že se k němu neustále lísala. Už od ní neodcházel ani na krok, aby se o ni nemusel zbytečně bát. Chodili za ním sice zákazníci, ale on je vždy vyhodil. Nechtěl nikoho vidět dokud se jeho dívka neprobere.

Přestával v to ale doufat. Už ani vlastně nevěřil v to, že někdy otevře oči a usměje se na něj. I přes to se o ni musel neustále starat. Komunikovali spolu skrze figuríny. Nebo aspoň ona je používala a on jí slovy odpovídal. Například, když ta pirátka vzala do ruky housle a podávala mu je, usmál se a řekl: ,,Já Já na tuhle věc vůbec hrát neumim. Popravdě jsem vůbec nevěděl, že jí vůbec mám. Možná že až se probereš, naučíš mě to."

Jindy k němu zase pirátka přilítávala a rvala mu jeho dívku z náručí. Vždy ten boj nakonec vzdal, protože tu figurínu přece ovládá ona sama, tak by se o ní neměl vůbec bát, že? Nikdy ale nepřišel na to, co spolu ty dvě prováděli. Moc rád by to věděl, ale ta pirátka jí vždy odtáhla někam do kouta, kam nebylo vidět. ,,To tam vážně nemůžu bejt taky?" ptal se pokaždý, načež se mu dostalo rázného zavrtění hlavou. ,,Tak fajn! Já se vzdávám!" zavrčel vždy nakonec. Ze všeho nejvíc se snažil nevšímat si toho, jak se počet pokusů navázat s ním konverzaci každým dnem rázně snižoval.

Za tu dobu, co spala, se on sám moc nevyspal. Ne že by nikdy nespal. To rozhodně ne! Ale kdykoli se jeho dívka jakkoli pohla, okamžitě se vzbudil a zkontroloval ji, aby si byl jistý, že se jí nic nestalo. Ale i když moc nespal, unavený většinou nebyl. Už si na to zvyknul.

.

Za dnešní noc se ani jednou nevzbudil. Jeho dívka se celou noc ani nehla, takže se konečně po týdnu zase pořádně vyspal. Ráno se vzbudil a pevně ji objal. Tak to dělal každé ráno. Stala se z toho taková jeho úchylka, objímat ji. Dělal to totiž prakticky pořád.

Když vyplaval ze svého pokoje, už tam na něj čekala pirátka s rozevřenou náručí. Jen neochotně jí dívku předal. Pirátka se jen usmála a odplavala i s jeho dívkou do obrovského sálu. Když bouchly dveře, povzdechl si a vydal se před svůj dům. Hlava mu třeštila nezodpovězenými otázkami a tak se, aniž by si to uvědomil, vydal na menší proplavbu okolo Hlubiny.

.

,,Už je pryč?" zašeptala dívka. Jako odpověď se jí dostalo smutné kývnutí.

,,Tak fajn. Teď od tebe budu potřebovat pomoc. A hlavně rychle. Mám už přes celej měsíc hroznej hlad. Můžu být ráda, že se vůbec ještě hejbu. Moc ti děkuju za ty ryby, který pro mě chytáš, ale zdá se, že na zasycení budu potřebovat nějaké větší sousto."

Další smutné kývnutí.

,,Neboj. Nebude to dlouho trvat. Jsem hned zpátky."

.

Plaval si jen tak okolo Hlubiny a užíral se různými myšlenkami. Bohužel vám neřeknu, o čem přemýšlel. On sám to neví. Ale můžu vás ujistit, že se mu potom hned lépe dýchalo. Zjistil totiž jednu velice podstatnou věc, na kterou by dřív nebo později stejně přišel. Ale jak už jsem řekla, nic neví, a proto vám to radši nepovím, kdyby to náhodou nebyla pravda. A nebuďte naštvaní. Je přeci lepší, aby na to přišel znovu za lepších podmínek, než aby to věděl teď, když mu to je naprosto zbytečný. Řekněte sami. Není to tak lepší?

.

Když si utřídil myšlenky, rozhodl se vrátit domů. Vcelku pospíchal, protože si uvědomil, že tam jeho dívku nechal samotnou. Když už byl ale jen asi pět set metrů od svých domovních dveří, strnul. To co viděl ho donutilo zastavit se a jen zírat na ten zázrak. Právě sledoval, jak jeho dívka stojí na kraji útesu a dívá se do dálky.

,,Jak je tohle možný?" zašeptal.

.

Eleckt se moc nelíbilo, že jí nechává uvnitř a nebere ji s sebou. Ale tohle musela zvládnout sama. Tady by jí ta mrtvolka akorát tak překážela. Navíc by se mohla stát nehoda a Eleckt by se mohla vrátit nakousíčkovaná! A to ona rozhodně nechtěla.

Přešla na kraj útesu a podívala se dolů do tý neuvěřitelný hloubky. Tam kdyby spadla, nikdo by ji už nenašel. Nad tou myšlenkou se musela usmát. Ani ona se svým smíšeným původem by se tam odtud nedostala.

Otočila se kolem své osy, aby stála naproti hlavním dveřím a udělala krok dozadu. Ale nepadala. Prostě jen tak ve vodě ustupovala stále více a více dozadu. Snažila se najít místo, odkud by se mohla rozběhnout, aby vyskočila opravdu vysoko.

Když už si snad potřetí přišlápla svůj dlouhý plášť, naštvaně ho popadla do rukou jako kdyby to byly šaty a pokračovala dál. Pod pláštěm se nacházela jen košile s nabíranými rukávy stáhnutá v pase korzetem a obepnuté tříčtvrteční kalhoty. Na to, co se bude zanedlouho odehrávat se šatičky opravdu nehodí.

A tu se náhle zastavila. Upustila svůj dlouhý šedivý plášť, vložila si prsty do pusy a pískla tak nahlas, jak to jen šlo. Tohle gesto mělo varovat všechny podmořské bytosti, aby se okamžitě klidili z cesty, protože jestli rychle nezmizí, zmocní se jich hladová šelma. A to by nikdo asi riskovat nechtěl, že?

Když se písknutí přestalo rozléhat, dívka se pokrčila v kolenou a po pár vteřinách naprostého ticha se rozběhla proti těm obrovským dveřím. Teď šlo hlavně o výpočty a přesné načasování. Stačil by jeden chybný pohyb a celá operace by se propadla do naprostého.... ničeho. Dívka kladla jednu nohu za druhou a postupně zrychlovala. Plášť za ní vlál a stahoval jí zpátky. Její rychlost byla ale i přes tu ohromnou nevýhodu závratná. Vždyť taky měla hlad jako vlk a hladové šelmy dokáží překonat i své hranice jen aby se mohli najíst.

Už se blížila ke kraji útesu, ze kterého se chystala vyskočit nahoru na střechu a pokračovat dál, dokud se nedostane až na vrcholek útesu, kde na ni čekalo to nejlepší jídlo, jaký si kdy mohla přát- syrový maso mořských panen.