Rozkoš

Trable

Neprobouzela se. Byly to už tři týdny a ona pořád nic. Hýbala se, mumlala si něco ze spaní, ale ne a ne se probudit. A to byl problém. Vždyť nejedla! Začínala hubnout, její pleť začínala blednout a její tělo se začínalo chovat jinak. Často se třásla, popadala jí zimnice a jindy byla zase nepřirozeně horká. Začínal o ni mít strach. Nejprve ji nechával přes den samotnou v hlavní síni u figurín v posteli, která tam byla a na noc si ji bral k sobě do vlastní ložnice. Vždy si ji držel těsně u těla a každé ráno mu bylo za těžko se s ní loučit, ale musel jít za Benjaminem (jeho starým přítelem z dětství, který ho zatim ještě nehodlal úplně zavrhnout) a pomáhat mu s šitím nových šatů, jak mu před nějakou dobou slíbil a nyní přišel čas na to, aby slib konečně dodržel.

V polovině druhého týdne byl u Benjamina hotový, a tak co nejrychleji připlaval domů, aby mohl zkontrolovat svoji dívku. Panenkou ji přestal nazývat už sedmý den, kdy byla v tomto stavu. Přišlo mu divný říkat jí panenko, když stále ještě žila. Aby ale řekl pravdu, byl spíše zmatený než cokoli jiného. Nikdy se s ničím podobným nesetkal a popravdě mu dívka naháněla vcelku strach.

Když se dostal domů, vplaval do obrovského sálu a vrhnul se ke své dívce, přičemž zjistil, že se nad ní naklání nějaká mořská panna. V tu chvíli se nedokázal vůbec pohnout.
Co tu dělá zákaznice? Žeby si chtěla koupit nějakou panenku? Ale proč se sklání zrovna nad mojí dívkou? Snad si nemyslí...

Nevěděl, co by měl dělat. Tak se jen bezmocně díval na to, jak ta mořská panna hladí jeho dívku po vlasech a usmívá se na ní. Nejdřív nedokázal pochopit, jak si jí mohla splést s figurínou, ale pak mu to došlo.
Ona se nehýbá! Vždyť vypadá jako mrtvá! Moment. Snad není mrtvá! Ale teď hlavně zachovej klid! Nesmíš ztratit hlavu!

Zhluboka se tedy nadechl a narovnal se. Odkašlal si, aby k sobě přitáhl její pozornost a pak nacvičeným hlasem zkušeného obchodníka přednesl to známé: ,,Co potřebujete?"

Mořská panna se na něj jen usmála a sladce na něj zamrkala. V hlazení hlavy jeho dívky ale nepřestávala. ,,Chtěla bych tu pracovat," pronesla jenom a tentokrát jeho dívku sevřela do obrovského medvědího obětí. Tiskla si ji k tělu a houpala se s ní sem a tam.
Musim zachovat klid. Nesmim zapomenout, že tu pannu nesmim praštit. Co když jí ale ublíží? Vždyť chudák holka je na tom celkově opravdu špatně. Hlavně se musim ovládat!

,,Cože to?" zeptal se a nahodil úsměv číslo 2.

,,Chci vám sem vodit víc zákazníků. Neni to vlastně ani práce, co chci u vás dělat. Berte to jako výpomoc. Nebudu chtít ani plat. Klidně si vystačím jen s touhle rozkošnou mrtvolkou!"

Loutkář měl pocit, že se mu zastavilo srdce.
Cože to chce?! Nahnat mi sem klienty?! To by velkej problém nebyl, ale co je důležitější... Ona mi chce odvíst moji dívku! Ale jak to tý panně jen vysvětlit?

,,Myslim, že sme domluvený! Tak já si ji už vezmu! Už zítra se můžete těšit na nový zákazníky! Tak zatim!" zašvitořila a chystala se s jeho dívkou v náručí k odplutí. A on ji nechal. Jediné co udělal, bylo to, že za nimi vztáhnul ruku. Pak už se vůbec nehnul. Jen se díval na tu pannu s jeho dívkou v náručí a nedokázal nic říct. Nedokázal se vůbec pohnout. Byl v pasti.
Co když se tam s ní bude mít líp? Koneckonců jsem stejně skoro vůbec nebyl doma a nemohl jsem se o ní starat. Nemohl sem ji hlídat. Sem neschopnej. Je lepší, když odejde teď, než abych se pak musel ještě víc trápit kvůli tomu, že mi ji někdo ukradl. Nepotřebuje mě. Nepotřebuje mě.

,,Whaaaa! Nech ji být! Je moje! Co mi ji bereš, mrtvolo jedna blbá?! Pusť jí!" vyjekla najednou ta cizinka tak nahlas, až to málem proděravělo Loutkářovi uši.

Muž se hned vzpamatoval. Nechápavě se otočil za tím pronikavým zvukem a div mu neupadla čelist. Panna nyní nedržela jeho dívku v náručí, nýbrž ji rvala za šaty zpět k sobě. Na druhé straně stála jedna z jeho figurín a pevně si k sobě dívku tiskla. Byla to ta, která s ní předtím tančila. Ta s dlouhými copy v pirátskym oblečku. Jak si u sebe jeho dívku držela, celou domu kroutila hlavou sem a tam.

Byla to neskutečná přetahovaná, kterou nakonec vyhrála figurína. Jednou totiž stisk lehce povolila a pak vší silou zatáhla. Když byla jeho dívka od panny osvobozena, rozběhla se ta figurína i s jeho dívkou v náruči zpět k muži. Panna nechápala, co se to děje a jen na ten výjev nechápavě zírala. Muž to vlastně dělal taky. Nikdo vůbec netušil, co se to tu děje.

Pirátka doběhla až k muži a vrazila mu jeho dívku do náruče. On na ni chvíli jen tak koukal, než mu došlo, co se to tu vlastně stalo. Pozorně si jeho dívku prohlédl a zjistil, že nepatrně hýbe konečky prstů, od kterých vedou téměř neviditelné nitky. Tělem se mu rozlilo štěstí.
Ona tu se mnou chce být. Nechce odejít.

Pevně ji objal a zabořil obličej do jejích rudých vlasů. Tolik se o ní bál! Pak ale uslyšel tupé nárazy a rychle zase zpozorněl. Jen pár metrů před ním se odehrávala strašlivá bitva pirátky s tou pannou.

 Byl to nefér boj, ve kterém by měla mít převahu panna, ale i přes to vyhrávala pirátka. Byl to vážně zvláštní souboj, ze kterého panna nakonec uprchla.

Boj skončil tehdy, když na pirátku začala panna řvát. ,,Co máš za problém?! Ta panenka je moje! Zasložim si jí! Budu za ni dělat kvalitní práci! Nezklamu! Uzavřela sem fér dohodu, tak proč?!"

Naštěstí pro pirátku se do tohohle sporu Loutkář už vložit mohl: ,,Já jsem s ničím nesouhlasil! S bláznama já nekšeftuju. a proto bych velice ocenil, kdybyjste odešla. Nepotřebuju pomoc s prodejem. Na to si vystačim klidně sám. Mějte hezký den."

Panna nic nenamítala a radši hned odešla. Pravděpodobně se s ním nechtěla hádat.

,,Nikomu tě nedám," zašeltal dívce do vlasů. A ona se usmála.

Za pár dní to budou tři týdny.