Rozkoš

Mít pochopení

Opravdu se omlouvám za nehorázný zpoždění, ale škola je prostě škola, že? -_-

.

.
Myslím, že se na mě naštve.
Proč by měl?
Protože jsem je zabila před jeho očima.
Byla si mimo. Nemůžeš za to.
Problém je ale v tom, že jsem o něm celou dobu věděla, jen jsem nebyla schopná zastavit.
Tak fajn. Já teď musím jít trávit a odpočívat.
Snad se ozveš až za delší dobu. Upřímě doufám.
Tak to sme dva. Jen si to u něj nezkaž, jinak se zbláznim.
Rozkaz.
Fajn, osůbko, já se loučím. Budu pozdravovat!
Jo. Zatím.

.

Nevěděla, co si počít. Přešlapovala na jednom místě a nebyla schopná dál se hýbat. Cítila se hrozně. Vždyť on to všechno viděl. Co si o ní teď bude myslet? Pravděpodobně z ní bude mít strach. I když doufala, že to tak nebude, v nic pozitivního raději nedoufala. Ona sama ze sebe byla po takovéhle věci vždy nesmírně zhnusená. Tak proč by to stejné necítil on? Z úst se jí vydral nespokojené zamrmlání, když se konečně vydala za ním.

Nebylo těžké ho najít. Krčil se v chaluhách za jedním obrovským kamenem, kde na něj z místa činu nebylo vidět. Ploutev měl skrčenou blízko u těla a vypadalo to jako kdyby si kolena přitiskl k hrudi. Jako kdyby byl člověk. Jako kdyby se jím snažil být. Nechápala proč by to dělal, ale přecijen ho vůbec neznala. Potkali se teprve před pár týdny. A to bylo tak málo času.

Dívka byla ještě trochu zmatená a zblblá po ovládnutí svým citem, takže její pohyby byly spíše neohrabané, než ladné. Když se k muži konečně dostala, podřepla a chvíli se dívala na to, jak se třese a opírá si hlavu o ruce, kterýrma objímal svou ploutev. Vypadal opravdu dost zničeně. Dost bezmocně.

Nejradši by ho objala, ale věděla, že by ho to nejspíš nepotěšilo. Proto ho tedy jenom poklepala na rameno a sledovala, jak sebou cuknul a rychle zvednul hlavu. Ten jeho ubrečený pohled ji zabíjel, ale ona s tím prostě nemohla nic dělat. Nemohla mu jakkoli pomoci. To musel on sám. Ona to za něj vstřebat nemohla.

,,Jak se máš?" zašeptala lehce chraplavým hlasem a pokusila se o jakýs takýs úsměv. Byla si jistá, že tím ničemu nepomohla, a že to pravděpodobně akorát tak zhoršila, ale její hlava byla stále ještě plná všech těch pocitů, které při jídle cítila. A za to ona nemohla.

Muž na ni chvíli zíral, natáhl k jejímu obličeji jednu ruku a pohladil jí po tváři. Dívka se ani nehla a jen si vychutnávala ten dotek. Vychutnávala si, jak jeho teplá ruka uklidňuje její ledové a  rozechvělé tělo. Jak hladí její bílou a hladkou kůži potřísněnou krví.

,,Čí je ta krev?" zasýpal.

Dívka ztuhla. Zavřela oči a začala přemýšlet. Nebyla si jistá, jestli mu to vůbec mohla říct. Netušila, jak na to mohl reagovat. V tomto momentě tu ona byla ta zmatená. Jak jen to udělat, abych ho nevyděsila? Co bych mu měla říct? Pravda bude asi to nejednoduší řešení.

Dívka se tedy zhluboka nadechla a vyhrnula si jeden rukáv, pod kterým se schovával jeden obrovský kousanec. Muž strnul, když to uviděl. Co jenom asi cítil? Byl to strach? Byla to bolest? Záleželo na tom vůbec? Pravděpodobně ano. Jeho pohled to říkal zcela jasně.

Dívka mu to hned vysvětlila: ,,Vždycky, když udělám něco takovýho, musím se za to potrestat. Kdybych to neudělala, cítila bych se hrozně." Její hlas nebyl téměř vůbec slyšet, ale muž i přes to věděl, co říká.

Dívka ztuhla, když si ji muž přitáhl do své velké náruče a ovinul ji těmi silnými pažemi. Chvíli trvalo, než byla schopná udělat to samé. V jeho náruči se cítila v bezpečí. Celou tu dobu, co tu byla ji chránil. Jen když byla s ním, všechno bylo v pořádku.

,,Ty seš tak strašně pitomá," zašeptal a na malou chvíli si ji od sebe odtáhnul, aby se jí mohl podívat do očí. ,,Už nikdy mi něco podobnýho nedělej. Ani nevíš, jakej sem o tebe měl strach."

Aniž by to tušila, rozplakala se. ,,Děkuju."

.

Když spolu pluli zpět dolů, muž ji držel v náruči a ona se ho pevně držela. Oba věděli, že je strašně nelogický, že se chovají, jako kdyby se nic nestalo, ale co s tim mohli dělat?

,,Každý musí jíst, aby přežil," zašeptala mu do ucha jako vysvětlení za celou tu parádu, kterou mu předvedla.

Muž jenom zamručel v souhlas a blíž se k ní přitulil. Dívka v ten moment byla opravdu šťastná. Konečně měla aspoň jednoho přítele. Nikdy kamarády neměla. Většinu svého života byla sama. Její rodina stála vždy při ní, ale mimo rodinu nikoho jiného neměla. Aspoň ne někoho živýho mimo rodinu. Eleckt se nepočítala. Protože i když to někdy vypadalo, jako kdyby měla vlastní hlavu, pořád byla mrtvá. A mít mrtví přátelé se nepočítalo.

,,Jak se vlastně menuješ?" zeptala se dívka zčistajasna. Tato otázka ještě nezazněla a dívka měla pocit, že se už stala spousta věcí, skrz které spolu prošly a nevědět jméno toho druhého jí prostě nepřišlo správné.

Muž se jen usmál. ,,Gino. [Džino]" Poté chvíli nic neříkal. Asi o něčem přemýšlel. ,,A jak se menuješ ty?"

,,Sin. Za všechny moje hříchy," zašeptala mu do ucha.

Loutkář se jen usmál a jednou rukou jí chytil za tu její. ,,Rád tě poznávám."

,,Já tebe taky," zamumlala dívka a od srdce se zasmála.