Fénixova šance

Kapitola 13: Marylin

Bradavice, severovýchodní Anglie...

Jak známo, drby, konspirace a šílené teorie si žijí vlastním životem a šíří se rychlostí světla. V Bradavicích k tomu stačila jedna záhadná návštěva bývalého studenta, portrét Albuse Brumbála a vyhýbavé odpovědi Minervy McGonagallové. Každopádně ode dne, kdy se ve škole objevil Harry Potter a cosi hledal, se začaly šířit teorie, že všemi nenáviděný bývalý profesor lektvarů Severus Snape by mohl být naživu. Stalo se z toho hlavní téma podzimu mezi studenty i profesory a to dokonce i těmi, kteří ho neměli tu čest potkat, protože díky Dennímu věštci o něm i jeho roli v uplynulé válce věděla široká veřejnost.

Jednou z těch, kdo Severuse Snapea neznali osobně, byla také Marylin Kelleyová, současná profesorka lektvarů. Ty řeči, které kolem jeho údajného přežití kolovaly, dokázala pochopit. Co už ale nechápala, bylo, že i po takové době se stále našli tací, co na něm nenechali nit suchou. Harryho Pottera pořád oslavovali a velebili, ale co Snape? Všichni jakoby zapomněli, že to on riskoval svůj život pokaždé, když ho zavolal Voldemort. Marylin ale ne. Sice ho neměla možnost poznat, ale jeho odvahu obdivovala od chvíle, co se o něm v novinách dočetla. Kromě toho znala jeho jméno také v souvislosti se svým oblíbeným oborem. Lektvary milovala, měla na ně nepopiratelný talent a ráda je učila, ale on v nich prý byl opravdovým mistrem. V době, kdy se zabývala převážně výzkumem, o něm slyšela v souvislosti s Vlčí zhoubou, díky které dnes již vlkodlaci v podstatě přestali být hrozbou.

Ráda by se o tom člověku dozvěděla víc, jenomže Minerva veškeré rozhovory na toto téma odmítala, i když bylo jasné, že rozhodně něco ví, nebo minimálně tuší. Dokonce ani od bývalého ředitele se kromě hádanek nic užitečného nedozvěděla. Tedy kromě toho, že ho měl určitým způsobem rád. Jestli je opravdu naživu ovšem prozradit nechtěl. Pokaždé říkal jen:

„Ať už je to jak chce, znal jsem Severuse jako mimořádně odvážného člověka, který navzdory všemu vždycky najde způsob, jak přežít."

Marylin se od té doby několikrát přistihla, jak tajně doufá, že jsou všechny ty teorie pravdivé. Ať už o něm lidé říkali cokoli, ona byla přesvědčená, že potom, co dokázal, si nezaslouží takový osud, jaký mu Voldemort připravil. Ve svých pětatřiceti letech si připadala jako malá holka obdivující nedosažitelnou televizní hvězdu. Bylo to ovšem tak směšné, že by to rozhodně nikdy nikomu neřekla. Ona sama byla přesvědčená, že to není nic víc, než jen profesní obdiv a také tomu věřila. Koneckonců člověka s takovou minulostí by ani nemohla milovat, jenom ji prostě zajímal a možná ho částečně litovala.

Že tahle hvězda možná není až tak nedosažitelná, pochopila po jednom rozhovoru s mladší kolegyní Hermionou, která s Harrym mluvila v ten den, co se tu objevil.

„Podle mě to dává docela smysl. Když jsem ho potkala, řítil se se Snapeovou starou učebnicí za Brumbálem a vypadal dost rozčíleně. Něco se tady děje, tu učebnici nehledal jen tak. Pokud ale Snape žije, z nějakého důvodu to všichni včetně něj tají," řekla jí jednoho dne zamyšleně Hermiona, když spolu večeřeli ve Velké síni.

„Hm zajímalo by mě proč? To musí být hodně dobrý důvod."

„Můžu se zkusit Harryho zeptat, ale dost pochybuji, že mi něco řekne," navrhla nakonec Hermiona a Marylin se na ni vděčně usmála.

Od onoho krátkého rozhovoru na to nedokázala přestat myslet. Zanedlouho se však měla dozvědět více i bez Hermiony, a to díky náhodě, která jí, jak ještě nemohla tušit, velmi brzy změní život.

Příčná ulice, Londýn, Anglie...

Marylin Kelleyová jako jedna z mála milovala podzim. Chladný listopadový vítr, který čechral její červenohnědé vlasy, byl v přímém kontrastu s teplými odstíny hnědé, červené a oranžové, což byly její oblíbené barvy. A nyní při západu slunce to bylo prostě nádherné.