Fénixova šance

Kapitola 20: Rodinná záležitost

Dům Potterových, Grimmauldovo náměstí 12, Londýn...

V Londýně se už definitivně přihlásila o slovo zima. Venku mrzlo a sněžilo. Nikomu z obyvatel domu na Grimmauldově náměstí 12 to však nevadilo. Příjemně praskající krb poskytoval dostatek tepla a manželé Potterovi si tak mohli užít poklidnou sobotní snídani. Dokonce i Severus vypadal, že si tu domáckou atmosféru užívá. Usmíval se, což jak Harry věděl, byl od smrti jeho matky velmi neobvyklý jev. Nejspíš to mohlo mít něco společného s tím, že byl prostě šťastný. A mohla za to jistá Bradavická profesorka. Někdo by se mohl zeptat, co na něm vlastně vidí, ale každý kdo Severuse Snapea alespoň trochu znal, věděl, že ten člověk má jisté nepopiratelné charisma a auru tajuplnosti, která mohla být velmi přitažlivá. Tak to Harrymu říkala Ginny, když se jí svěřil s tím, že je přistihl. Kdo ví, třeba měla pravdu.

Ať už to bylo jakkoli, měl z toho Harry radost a přál jim to. Tak trochu ale očekával, že zprávy, objevující se takřka ve všech kouzelnických novinách, by mohly Severuse přeci jen vyvést z míry. Hlavním tématem nebylo samozřejmě nic jiného, než jeho zázračné přežití. Vesměs všichni spekulovali nad tím, proč se rozhodl objevit zrovna teď, když se Anglie tolik potýká s démony. Ne, že by si někdo vyloženě myslel, že s tím má něco společného, ale skutečnost, že se celou dobu skrýval, znovu oživila dřívější nedůvěru, kterou se Harrymu tak pracně podařilo zmírnit, poté, co očistil jeho jméno.

„Očekával si snad něco jiného?" zeptal se klidně Severus během snídaně. Buď své rozčílení velmi dobře skrýval, nebo mu to vážně bylo jedno.

„Jistě že ne, jen mě nenapadlo, že to budeš brát tak klidně." Na to mu Severus nic neřekl a tak Harry nenápadně kývl na svou ženu, že je čas sdělit i tu další zprávu. Ginny se zhluboka nadechla, jakoby sbírala odvahu, ale když promluvila, zněl její hlas jistě.

„Říkali jsme si s Harrym, že by bylo dobré, abyste se setkal s mými rodiči, teď když už o vás stejně všichni vědí. Koneckonců budou tu i na Vánoce."

Severus nehnul ani brvou. Jeho výraz byl jako obvykle naprosto nečitelný, takže člověk nikdy nepoznal, co se mu honí hlavou. Pokud se tedy nenaučil číst v jeho očích. Ty uměly říct všechno.

„Jistě a kdy?" zeptal se a Ginny se viditelně ulevilo.

„Pozvala jsem je dnes na večeři. A na Vánoce tu budou nejspíš všichni. Je to tu o dost větší, než v Doupěti."

„Což mi připomíná, nechceš pozvat Marylin? O jednoho člověka víc, nebo míň, na tom už nesejde," zkusil to Harry, i když tak nějak očekával zápornou odpověď.

Severus zavrtěl hlavou. „Bude na Vánoce se svými rodiči v Austrálii, jinak se s nimi moc nevidí."

„Proč nejedeš s ní?"

„Oba jsme se shodli, že na to je ještě příliš brzy. Kromě toho s nimi chce napřed mluvit sama."

Tomu Harry rozuměl. Setkání s partnerčinými rodiči bývá vždy dost ošemetné. Když je dotyčný muž ještě navíc Zmijozel a bývalý smrtijed, jeví se to dokonce téměř nepředstavitelně. On měl v tomhle výhodu. Když začal chodit s Ginny, její rodiče už znal a od začátku si s nimi rozuměl. Vlastně je měl moc rád, byli pro něj jako náhradní rodina, kterou nikdy neměl.

Ze zamyšlení ho vytrhl Severus, který zrovna vstával od snídaně a očividně se chystal někam ven. Harry se rozhodl do svého bývalého profesora trochu rýpnout:

„Zase máš rande?"

„Takové slovo ve svém slovníku zcela jistě nemám. Ovšem pro tvou informaci, musím si vyřídit nějaké vánoční pochůzky," řekl Severus, věnoval Harrymu ještě jeden nebezpečný pohled a byl pryč. Po jeho odchodu následoval skoro až pubertální výbuch smíchu, aniž by jeden nebo druhý věděli, co přesně bylo na celém rozhovoru tak vtipného.