Say you won't let go

26.

Po užitém odpoledni přišlo na řadu příprava na čtvrtfinále proti Švýcarsku.
Moc to však na klucich znát nebylo, ještě ten večer před zápasem jsme seděli do jedenácti u někoho na pokoji a hráli PSko.

Možná to byl poslední společný večer a možná taky ne.. To nikdo nevěděl. Po tom všem co jsem tu prožila jsem si nebyla schopná představit jak to bude vypadat, až se vrátím do Čech. Nejde dělat jakoby nic, tohle bylo přesně to čeho jsem se bála.

Začala jsem ty kluky mít ráda a líbilo se mi být s nimi. Byla jsem v partě která mě brala a byla s ní sranda, od doby co jsem se rozešla s Kosákem jsem takovou partu neměla.

Zápas proti Švýcarsku se měl odehrát celkem brzo, takže od rána jsem byla v aréně a s kluky moc času nestrávila. Jen během dvou rozcviček, pak jsem je musela nechat být si dělat svoje. Byl to důležitý zápas, sice jo my skupinu vyhráli a Švýcaři byli čtvrtí, přesto byli silní a v přípravě před Vánoci nad námi vyhráli.

Respekt z nich kluci měli, a asi oprávněně. Po 22 sekundách už jsme totiž prohrávali.

Švýcarská radost však dlouho netrvala. Naši pak spustili gólostroj a Švýcaři si už ani neškrtli. Výhru 9:1 nečekal před zápasem asi nikdo.

Tahle výhra znamenala hodně, postoupili jsme do boje o medaile a už teď bylo jasné že tu budeme další tři dny. Zacož jsem byla ráda, stejně jako kluci, nechtělo se mi od nich.

,,Hej Báro, tak co? Seš ráda, že tu s námi budeš?" Houkl na mě Ryši, když jsem stála v rohu kabiny a sledovala jejich radost.

,,Před dvěmi týdny by mi to vadilo, ale teď jsem za to ráda." Odpověděla jsem.

,,Pojď sem." Ukázal na místo vedle sebe Suchy.

,,Copak se děje?"

,,Počkejte, úsměv, udělám vám skoro manželskou fotku." Objevil se před námi Brába s telefonem a několikrát nás vyfotil.

,,Skoro manželskou?"

,,Svatbu jste ještě neměli, ale mít budete, takže tohle bude do nějakého toho foto alba." Zazubil se.

,,Já už taky pár fotek mám, klidně vám je pak pošlu." Ozval se Svozka.

,,Cože? Jak, kdy, kde?" Nechápal to ani Suchy, ani já.

,,Kouzlo."

,,A co jsi mi to chtěl?" Otočila jsem se zpátky na Toma a kluky nechala klukama.

,,Potřeboval bych s tebou mluvit. Spíš byl zamnou Háša a něco mi před zápasem řekl, tak kdy budeš mít čas?"

,,Ehm, o co se bude jednat?" Hrklo ve mně.

,,O nás."

,,Dobře, přijď kdykoliv..." Nestihla jsem to dopovědět.

,,Hele vy dva, nešuškejte si tam. Nás to taky zajímá." Přerušil mě Kulich. Klid tady doopravdy nebyl to ne. Hráli písničky a kluci se bavili. Měli na to právo,trenéři je nechali, takže soukromí tu nebylo. Možná jsem se tomu chtěla vyhnout, avšak taky jsem se mezi jejich oslavy a náladu nechala trochu vnést, a to jak v kabině, tak v hotelu na večeři.

Až postupem času, když se zamnou stavilo pár kluků s jejich bolístkami, mě ten humor opustil.

Jak se říká, bez práce nejsou koláče...

,,Jsem poslední co dnes za tebou jde, neboj." Přišel Suchy, když odešel Hauser.

,,Už jsem z toho unavená, celý večer nedělám nic jiného, k tomu odpoledne naopak celé v aréně, je to záhul." Plácla jsem sebou o postel.

,,Měla bys dostat tři platy za tohle."

,,Stačili by dva, nebo jeden celej jako mají ostatní. Já tu jsem jen jako výpomoc, takže moc finančně odměněná nebudu, ale to já ani nechci." Zabrblala jsem.

,,To ani nevím, je to ale teda nefér, když tu děláš tolik věcí."

,,Jsem tu za trest, chápu to. Navíc i kdyby mi za to nic nedali, jsem teď ráda že tu jsem." Naznala jsem.

,,Když už jsme u toho, za tři dny letíme domů..." Začal to téma, kterého jsem se nejvíc bála.

,,Ani mi to nepřipomínej, utíká to tak rychle." Postěžovala jsem si.

,,Háša zamnou kvůli tomu byl, abychom si my dva ujasnili jak to bude dál. Nevím moc jak to řešit, jen jsem měl takový skoro návrh, ale to není moc dobrý."

,,Jaký návrh? Říkej všechno co tě napadlo." Popohnala jsem ho.

,,U nás v Tri-City by se pro tebe místo našlo. Jenže tebe čeká maturita. A jinak se rozdělíme až do května, což je pět měsíců a to je strašně dlouho."

,,Ta moje škola je na tohle blbá, musela bych to nějak domluvit, je to skvělý nápad, záleží však jakou práci bych u vás dostala, a taky co by na to řekli doma. Jinak pět měsíců na dálku... To bude kurňa těžký." Uvědomovala jsem si a zkoušela nějak přijít na způsob jak zůstat tady v Kanadě.

,,Právě. A já do Evropy nemůžu..." Posmutněl.

,,Hele zítra je volný den, pokusím se něco vyzjistit a třeba mi to nějak šlo, musíme živit naději." Snažila jsem se znít pozitivně.

,,To by bylo skvělé, u nás by jsi měla práci stejnou jako tady, střídalo by se to, jenže to je právě ono, aby se to dalo nějak zkloubit s tou školou."

,,Zkusím tam zavolat, ale řešit tohle přes půlku světa bude těžký..." Věděla jsem.

,,Za pokus to stojí ne? V Tri-City je o tebe jinak zájem."

,,V Tri-City nebo u Suchánků?" Pousmála jsem se.

,,U obou." Zazubil se.

,,Tak u Suchánků bych byla o něco raději co si budem. Jen by se muselo zařizovat výzum, ubytování a tohle všechno."

,,Hele s tím problém nebude, největší problém je tvoje škola, ale to se vyřeší zítra." Mávl nad tím rukou.

,,A co se bude řešit teď?"

,,Mám takovou poznámku, v celým Tri-City jsem jedinej Suchánek, takže tím bych začal, protože žádná rodina Suchánků tam teda není." Objasnil mi.

,,A čím budeš pokračovat?"

,,Co kdybychom si my udělali tu rodinu Suchánků?" Mrkl po mě.

,,Ty seš blbej." Strčila jsem do něj aby spadl na postel, jenže on mě stáhl sebou.

,,Dneska nejsem vybavenej." Poznamenal.

,,Sám si říkal že na Suchančata je brzo, takže škoda."

,,Možná..."

,,Já se tak těším na naše děti." Zasmála jsem se.

,,Haha, já taky, fakt mám chuť..."

,,Ne děti se dělat nebudou." Zabrzdila jsem ho.

,,Tyvole to naše téma to je konec. Ach jo." Povzdechl si se smíchem.

,,Tohle bych s Kosákem nikdy neřešila. To prostě jen ukazuje to jak my dva jsme divný a patříme k sobě."

,,Ano,ano proto tě tak moc miluju i po těch pár dnech." Přitáhl si mě za pas k sobě. Tohle bylo poprvé co mi řekl že mě miluje...

,,Máme to stejně." Špitla jsem.

,,Ještě aby ne."

,,Hele já bych si ty Suchančata pořídila klidně hned." Změnila jsem zas názor.

,,Pomalu Snejksi, nebo jak že to bylo. Radši bych šel normálně spát." Navrhl a já přikývla.

Přeci jenom ten náš humor už byl dost zvracený a kdo ví kam by to šlo dál...