Kousnutá Alfou 1

1. Kapitola Změna během chvíle

,,Anastasie, je tady Jakub." Volala na mě z kuchyně mamka. Zavřela jsem sešit s úkolem na matematiku. Ano máme úkol z matematiky, i když už je červen po maturitě. Seběhla jsem, co nejrychleji schody dolů.

Byli jsme s Jakubem domluvení, že se půjdeme projít do parku, když je už konečně teplo. Nazula jsem si tenisky a dala mamce pusu na rozloučenou. ,,Nezapomeň že do deseti doma" řekla důrazně mamka. Jen jsme se lehce zasmála ,,Ale mami vždyť už mi je 19..." ,,Ale stále žiješ pod mojí střechou" chtěla pokračovat ale já jsem jí zastavila ,,Neboj se mami, budu na sebe dávat pozor" naposledy jsme jí objala a vyrazila s Kubou ven do teplého dne.

Procházeli jsme se přeplněným parkem ruku v ruce.
,,Kubo sice jsem moc ráda s tebou venku, ale je tu strašně moc lidí. Co takhle jít do lesa" Navrhla jsem po chvíli chození v parku. ,,Klidně lásko. Hlavně když budu s tebou" zastavil se se mnou, otočil si mě k sobě a vášnivě mě políbil.

S Kubou jsem už rok a mám ho moc ráda, ale... nevím něco mi chybí. Ale asi je to jenom můj pocit, Kuba má totiž na celé prázdniny odjed za svou matkou do Irska. Bude se mi po něm moc stýskat. Co budu dělat celý prázdniny bez Jakuba?

,,Lásko?" Promluvil na mě najednou Kuba ,,Poslouchala jsi mě?" S provynilým výrazem ve tváři jsem odpověděla že ne. Jakubovi to naštěstí nevadilo a celé mi to zopakovat. Vyprávěl mi na co všechno se těší do Irska. Naposledy tam byl více jak před třemi lety.

Kuba pořád povídal, až najednou řekl ,,Jsme tady." Rozhlédla jsme se kolem sebe, ale neviděla jsem nic kromě stromů kolem nás. Nechápavě jsem se na Kubu podívala a ten jen tiše ukázal někam mezi stromy. Podívala jsem se kam ukazoval ale stále jsem nic neviděla. Kuba se pomalu rozešel směrem, kam před chvílí ukazoval. Po pár krocích se zastavil, klekl si a něco na zemi zkoumal.

Vůbec jsem nechápala co dělá, on a příroda, to moc nešlo dohromady, proto mě taky dost zaskočila věta ,,jsme tady". Myslela jsme, si že nikdy nevkročil dál jak na kraj lesa, ale asi jsem se zmýlila.

Došla jsem ke Kubovi a přidřepla si k němu. V hlíně byli vidět zvířecí tlapičky. ,,Jé, to jsou liščí stopy." Nechápu, jak si jich mohl všimnout na tu dálku. ,,Žádná liška, vlk."
,,Kde by se tady vzali vlčí stopy?" Ptala jsem se s pobavením v hlase. ,,To tudy, spíš šel nějaký pejskař..." ,,A kde jsou lidské stopy?" Zněl dost nabroušeně, což jsem nechápala ,,No tak to byl zatoulaný pes. Proč to vůbec řešíme, pojďme dál." Řekla jsem a chytla ho za ruku. Vykročila jsem, ale on se ani nepohnul. ,,Kubo co se děje?" Kuba stále s pohledem na vlčích tlapkám, nehybně stál. ,,Kubo tohle už není sranda, co se děje?" Stále bez reakce ,,Kubo!" Zvýšila jsem hlas a trochu s ním zatřepala.

Kuba se na mě otočil a vytřeštil oči. ,,Nehýbej se" řekl pouze a začal se strachem v očí couvat.

Za sebou jsem uslyšela hluboké vrčení. Měla jsem pocit, jako kdyby moje srdce vynechalo, alespoň dva údery. Vzhlédla jsem k Jakubovi, ale ten už se otáčel a běžel pryč.

Pomalu jsem se otáčela na vrčící zvíře. Tak moc jsem si přála aby to byl jen malí zatoulaný pes. Ale nebyl... byl to obrovský, velký, bílí vlk. Hrklo ve mně. Udělala jsem pár vratkých kroků dozadu, ale zakopla jsem o vlastní nohu a spadla na zem. Začala jsem se pomalu šoupat po zemi dál od bílého vlka.

Vlk po chvíli přestal vrčet, teď jako by mě zkoumal. Nejdřív na mě jen koukal a pak udělal pár opatrných krůčků vpřed.

Stále se mi vlk díval do očí a já zase jemu. Ty modré oči byli plné citu, jako kdyby byli lidské. Byli tak pohlcující, úplně jsem se v nich ztratila. Dokonce jsem si ani nevšimla, že bílí vlk stojí jen pár centimetrů od mého obličeje.

Vlk nasál můj pach a hned na to, pro mě nečekaně, zavyl. Rychle jsem si dala ruce na uši a s děsem v očí jsem sledovala vyjícího vlka. Nemůžu si pomoc, něco mě na něm strašně moc fascinovalo a... přitahovalo.

Když vlk do vyl sklopil pohled zpátky ke mně. Nebezpečně se mu blýsklo v očích. Udělal jeden malí krůček vzad.

Nevěděla jsem co mám teď očekávat. Uteče ten vlk? Přivolal zbytek smečky? Má tento vlk vůbec smečku? Proč má tak lidské oči?

Než jsem si v hlavě stihla položit všechny otázky, vlk udělal rychlý pohyb a kousl mě do nohy.

Zařvala jsem bolestí, tak že to musel slyšet celý les i utíkající Jakub, ten srab. Po tváři mi začaly stékat horké slzy. Tak strašnou bolest jsem ještě nikdy necítila. Jako by mi celé tělo hořelo a zároveň mrzlo. Každý kousek mého těla se ničil a zase zaceloval.

Nakonec mě z té příšerné bolesti vysvobodila temnota.

Pár slov:
Budu moc ráda za každý názor, radu, opravení chyb nebo hlas.
Krásný večer,
AmynkaM