Kousnutá Alfou 1

11. Kapitola Pochopení

Všechny starosti mě opustily. Už bylo jen ticho a houpající se labutě.
*******

DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!!!
V této kapitole se vyskytne detailnější popis brutálních scén. Prosím berte to na vědomí.
Nebudu sem psát od kolika let byste to měli číst, nechám to na všech uvážení.
Část bude označená ### (tato část bude pouze popis o hlavní informaci čtenář nepřijde)
Děkuji a přeji příjemné čtením.

,,Co jste jí udělali" strašný, srdceryvný řev mě vytrhnul z klidného spánku. 

,,Alfo my nic, takhle jsme jí našli. Má postřelený boj a vysokou horečku. Musíme rychle za Ell než bude pozdě" řekl mně velmi povědomí hlas.

,,Fajn, ale odnesu jí tam sám." Byla jsem předána z jedné náruče do druhé.

,,A teď zmizte." Ten hlas byl velmi napjatý a nevrlí. Ale odkud ho znám?

Osoba, která mě nyní nesla se dala do rychlejšího běhu. Běžel dlouho, hodně dlouho. Až pak zastavil a někde mě položil.

Cítila jsme jak mě něčím překrývá, ale já se i přes to klepala zimou. Stále cítím jak hřmí, prší jak z konce a fouká studený vítr.

Nyní byli v místnosti osoby dvě, spolu se mnou, a vážně spolu o něčem diskutovali.

,,Musíme, hned!"

,,Ne, v žádném případě."

Zajímalo by mě, o čem se to baví.

Ucítila jsem jemný tlak na mích ramenech. ,,Prosím, zkus to vydržet. Bude to bolet, ale ty to zvládneš." Skoro až šeptal na mně mluvil, tak povědomí hlas.

Přišla ukrutná bolest. V boku. Někdo se mi snažil snad roztrhnout bok. ,,Dost!" Vykřikla jsem, ale jako by to ani nebyl můj hlas. Ten, který ze mě vyšel byl zoufalí, nakřáplí a zvířecí zároveň.

,,Ell udělej něco!" Zařval mně, tak povědomí hlas. Ell? To jméno znám. To je vlkodlak, ze smečky. Z....... Richardovi smečky.

,,Ell!" Křikl ten hlas. To je Richard! Proč mi to nedošlo dřív?

,,Prosím, dost." Žadonila jsem přiškrceným hlasem z bolesti.
,,Ještě chvilku, už to bude. Ell, pospěš si!" Začínala jsem slyšet v Richardově hlase paniku.

Bodavá a tupá bolest zesílila a pak... tma.

,,Probírá se. Ell!" Nejdřív jsem hlas skoro neslyšela, ale na poslední písmeno jsem pochopila že osoba křičí.

Pomalu jsem začala otevírat zalepené oči. Chvíli trvalo než jsem si zvykla na světlo, ale pak jsem ho spatřila.

Jeho strachem prolité oči na mě koukali tak šťastně. Vždycky se na mě takhle koukal?

,,Jak ti je?" Plat se potichu, jako by se snad bál, že mi svým hlasem ublíží.

Měl obrovské kruhy pod očima, několikadenní strniště a jeho nyní dlouhé nehty jsem cítila na ruce.

,,Já..." Můj hlas zněl strašně. Sama sebe jsem se lekla.

,,Napijte se, Luno." Ozvalo se z druhé strany. Ell mi pomalu přiložila k ústům sklenici s vodou. Nepříjemné sucho v puse i krku hned zmizelo.

,,Bolí Vás něco, Luno?" Ptala se Ell.

,,Asi, ne? Cítím se strašně slabá." Řekla jsem už svým normálním hlasem.

,,To se upřímně vůbec nedivím Luno. Nevím, jak dlouho jste měla tu diabolku v boku, ale předpokládám že dost dlouho, když jste si to tak ošklivě rozdrápala." Ell mluvila a Richard mě lehce hladil palcem po ruce.

,,Když jsem tě konečně našel a jeden můj vlk mi tě přinesl v náruči celou od krve, myslel jsem... měl jsem opravdu strach."

,,To nebyla moje krev." Promluvila jsem vážným hlasem s podkresem vrčení.

,,Zabila jsem ho." Bylo viděl, že Richard neví o čem mluvím. Tedy spíš o kom.

,,Zasloužil si to.
Utekl, ten srab. Potřebovala jsem ho zabít. Já musela. Musel cítit stejnou bolest jako já..."

,,Anastasie, mluví z tebe tvoje vlčí stránka. Jsi otřesená a zmatená, to je naprosto normální."

Já ho ale neposlouchala. Před očima se mi stále promítala scéna jak umírá. V bolestech a se strachem v očí.

###
,,Nejdřív jsem nevěděla, že je to on. Myslela jsem, že je to pytlák. Měl v ruce zbraň, puško. Došel až ke mně a já ho spatřila. Jakub. Ten jeho odpornej, prolhanej ksicht. Taky mě poznal. Byl v šoku. Nechápal jak můžu být živá. Všichni si myslí, že jsem mrtvá. To on je v tom jistě utvrdil.
Ujeli mi nervy a začali mi svítit oči. Dostal strach. Začal zběsile couvat. Pomalu až běžel pozpátku, jak nemohl odtrhnout zrak od mích očí. Stejně jako já spadnul. Jenže s jedním rozdílem. Já v tom lese neměla zbraň, on ano. Než jsem stihla zareagovat vystřelil. Zasáhl mě do boku.
Co, ale určitě nečekal bylo, že spadnu přímo na něj.
Vytrhla jsem mu zbraň a odhodila jí několik metrů dál od nás. Tak moc jsem si přála, aby pocítil mou bolest... Samovolně mi vyjely tesáky. Kousla jsem ho do ramene.
Začal se třást a potit, ale to mi nestačilo.
Začala jsem mu drápy dělat rýhy přes ruce, hruď až po palce u nohou. Řval bolestí a já si to užívala.
Chtěla jsem víc, pořád a pořád víc. Byla jsem jako posedlá.
Zaryla jsem mu drápy do břicha, co nejvíc to šlo a začala mu trhat maso. Krve se z něj valilo mraky. Kusy masa jsem odhazovala na všechny strany. Už pomalu ztrácel vědomí, ale to já nechtěla a tak jsem mu na poslední chvíli, kdy ještě vnímal, zaryla drápy i kus ruky do hrudníku. Jeho srdce mi ještě jednou zabilo v ruce a pak ticho. Jeho srdce jsem vzala a hodila ho do řeky o kousek dál. On si srdce nezasloužil. A tak jsem mu ho vzala."
###

,,Kde skončilo tělo?" Ptal se zcela bez emocí Richard.
,,Myslíš to, co z něj zbylo? V lese. V tu chvíli už jsem začínala vnímat bolest v boku a neměla jsem sílu se vrátit."

Richard prudce vstal a bez jediného slova odcházel ke dveřím.

,,Sakra víš co jsi provedla? Někdo tě mohl vidět. Někdo může najít to tělo. Nějakej člověk by nás mohl objevit a začít lovit. Neohrožuješ jen sebe, ale celou vlkodlačí rasu. Chápeš to vůbec?" Řval na mě.

,,Ell zajdi za Betou a řekni mu ať najdou to tělo a zbaví se ho." Ell okamžitě vystřelila z pokoje a běžela předat rozkazy od Alfy.

,,Co dalšího jsi provedla? No tak, mluv!" Zařval a praštil do postele na které jsem ležela.

Začaly mi téct slzy. ,,Teď začneš brečet? Detailně mi tu popisuješ, jak jsi zabila kluka a užila si to. A až teď když na tebe řvu začneš brečet." Byl to šílený řev. Použil při tom svůj vlčí hlas.

,,Předtím... předtím jsem byla... a viděla... máma a nějakej chlap... ani se jí nestýská... smála se... jsem pro ní mrtvá." Stále jsem brečela. Každým slovem můj pláč nabíral na intenzitě.

,,Anastasie." Začal opět mile Richard

,,Ne, nebuď najednou milí. Jsi naštvaný. Já jsem naprostej magor. Tohle není normální. Já nejsem normální. Zabila jsem člověka. Já ho zabila a užila si to. Jsem stvůra, jsem monstrum." Najednou jsem nemohla popadnout dech.

,,Jen klid, jen klid. Nebyla jsi to ty. Ještě neumíš svého vlka ovládat. Já tě to naučím. Ano? Všechno bude dobré. Neměj strach, postarám se o tebe. Postarám se o to, abys byla v bezpečí."

Jeho slova mě uklidnila a já únavou z pláče a nedávných událostí začala usínat. V jeho náruči. V jeho hřejivé náruči.
V jeho bezpečné a hřejivé náruči.

Ahoj
Omlouvám se, za delší čekání. V mém osobním životě se událi situace s kterýma jsem nepočítala.
Teď už snad budou kapitoly vycházet častěji.
Budu moc ráda za jakýkoliv názor i hlas.
Děkuju, že čtete můj příběh.
AmynkaM