Kousnutá Alfou 1

8. Kapitola Polibek

Než ale stihla přijít řekla jsem ,,A co bys ráda věděla?" Její matka se zastavila a čekala.
,,Nechceš mi pomoct připravit panenky na svatbu? Nikomu se nechce."
Pousmála jsem se ,,Jasně"
Holčičce se rozzáří oči a chytne mě za ruku. ,,Pojď mám je na gauči."
*******

Došly jsme ke gauči, na který jsme si sedly a Mila mi začala ukazovat všechny panenky. Vždy mi řekla jméno, věk a s kým má jaký vztah.

,,Luno?" Ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a uviděla holku asi v mém věku ,,Smím se zeptat kolik Vám je?" Její hlas byl nesmělý a tichý.
,,Devatenáct" odpověděla jsem a věnovala se dál panenkám.

,,To je docela velký rozdíl mezi Vámi a Alfou" ozve se velmi nepříjemný a povýšený hlas. Otočím se a spatřím dívku celou v černém, přiléhavém a velmi odhalujícím oblečení. Nabarvené blond vlasy a místo obličeje make-up.

,,No a co?" Nechápala jsem kam tím míří. Udělala pár kroků ke mě opřela se o opěradlo gauče, aby byla ve stejné výšce jako já a řekla ,,Ke mně má blíž. Věkově i jako druh. Jeden z nejsilnějších Alf se nebude zahazovat s nějakou lidskou děvkou." Poslední věta už nebyla šeptem, ale spíš křikem.

,,Valerie co si to dovoluješ?" ,,Je to Luna" ,,Okamžitě se omluv"
Ozývalo se ze všech stran.

Musím zachovat chladnou hlavu a ukázat, že nemám strach.

Zvedla jsme se z gauče a obešla ho tak, abych stála k Valerii čelem. Bylo na ní vidět, že jí to rozhodlo.

,,Milá Valerie, musím tě upozornit, že jsem stejného druhu jako ty a taky na fakt, že věkový rozdíl sedmi let je naprosto normální. A k té nadávce už se nebudeme vracet, že ne?" Nevím co se stalo, ale Valerie se teď třásla jako ratlík.

,,Jistě Luno, omlouvám se Vám" řekla a sklopila hlavu na důkaz pokory. Zvláštní. ,,V pořádku" opět jsem obešla gauč a vrátila se na místo k panenkám.

,,Umíš plést copánky?" Ptá se Mila. ,,Jasně, normální nebo třeba nějaký rybí cop?"

,,Tak téhle panence rybí vzadu. Téhle dva zapletené od shora. No a téhle něco upletu já." Prohlásila a já se pustila do práce.

Rybí cop jsem měla hned hotový, ale u těch pletených ze shora to bylo trochu na déle. Stále jsem nebyla spokojená  a tak jsem je několikrát předělávala.

Hlavou mi vířila jedna myšlenka za druhou. Od okamžiku, kdy jsem narazila na vlka v lese až do teď.

Dopletla jsem copánky a předala panenky Mile. ,,A na koho svatbu půjdou?" Neměla jsem sílu řešit svoje problémy, tak proč místo toho neřešit problémy panenek.
,,No přece na tu tvojí a Alfy. Jaké budeš mít šaty?..." Mila se stále dál ptala na otázky ohledně svatby, ale já úplně vypnula a nic jsem nevnímala.
Jako by všechno kolem mě bylo pod vodou. V uších mi nepříjemně pískalo a já si musela zakrýt uši.

On si mě chce vzít? Vždyť ho vůbec neznám a on nezná mě. Nikdy se mě na to ani nezeptal. Známe se sotva pár dní. Ani nezná mojí minulost. Ani neví, kdo jsem.

,,Anastasie" Ozývalo se jakoby z dálky. Někdo mě chytil za ruce a silou je odtlačil od mé hlavy. ,,Anastasie" Stále dokola někdo opakoval moje jméno.