Kousnutá Alfou 1

14. Kapitola Prokletí

Má kontrola padla. Pohled na zářící měsíc byla úplně hypnotická. Všechny mé svaly v těle se povolily a já nechala své vlkodlačí stránce volný průchod.

A pak už jen tma. Tma a pocit volnosti a uvolnění.

*************

Na obličeji mě začaly šimrat paprsky slunce. Okolo mě to vonělo jehličím a ranní rosou, ale nikde jsem necítila tu známou vůni levandule a máty.

Otočila jsem se na záda a v tu chvíli jsem spadla ze svého polštáře.
Otevřela jsem oči a uviděla koruny stromů, kterýma prosvítaly paprsky ranního slunce. Byla to krásná podívaná.
Ale pak mi to došlo.
Úplněk, opilí Richard a les.

Zprudka jsem se posadila a rozhlížela se kolem sebe. Doufala jsem, že poznám kde jsem, ale marně.
Otočila jsem se na místo, kde jsem ještě před chvílí spala.

Na místě ležela mrtvá, roztrhaná srna.
Ticho lesa prořízl můj křik.
,,Zatraceně." Zašeptala jsem vyděšeně. Ten měkký polštářek, to na čem se tak krásně spalo, to byla mrtvá srna. Srna, kterou jsem pravděpodobně sama zabila.

Proč si na nic nemůžu vzpomenout? Proč?

,,Anastasie, nerad tě ruším z tvého přemýšlení, ale myslím, že je na čase jít domů." Otočila jsem se a v tu ránu mi přímo do rukou přiletělo oblečení.
,,Oblékni se, počkám o kousek dál. Je mi jasné, že na to ještě nejsi zvyklá."
Přikývla jsem a počkala až odejde.

Začala jsem na sebe rychle házet oblečení. Dlouhé, šedivé tričko a černé kraťasy. Myslím, že zapomněl na boty.
Jak mě tady našel? No jasně vlčí čich a můj řev.
Ale kde je Richard? Asi vyspává kocovinu.
Ah jo, to jsem dopadla. Zabiju srnu z které si následně udělám polštář a pak mě celou nahou a od krve najde bratr mého druha.

,,Tak co, můžeme jít?" Otočil se na mně Robert a já jen přikývla. Robert se rozešel a já šla poslušně za ním. Styděla jsem se za to, co jsem udělala. Zabila jsem nevinné zvíře, které se mi náhodou připletlo do cesty. ,,Nic si z toho nedělej, Anastasie. Byl to tvůj první úplněk, nedopadlo to zas tak špatně. Kdybys viděla můj první úplněk..." Zasmál se a já trochu znejistila. ,,Bylo mi pět a běžel jsem za králíkem, ale nedával jsem pozor na cestu a vletěl přímo do řeky. Kdyby tam nebyla máma, byl bych mrtvej."

Přemýšlela jsem nad jeho příběhem. On sice nespal celou noc na srně, kterou ještě před tím zabil, ale topení je rozhodně horší zkušenost. Já dnes večer nebyla ta, které šlo o život. Ještě před pár dny, nebo týdny, nebo... Co je vlastně za den? Jak dlouho už tu jsem?

,,Roberte?" Zeptala jsem se potichu. ,,Ptej se." Řekl jen a čekal na mou otázku. ,,Jak dlouho už tu jsem?" Robert se ani nezamyslela a odpovědět ,,Asi tak měsíc, no vlastně míň než měsíc asi tři týdny. Na to, že jsi tu tak dlouho toho moc neumíš a neznáš. Dokonce nejsi označená, to není moc bezpečné..." Chtěl pokračovat, ale já mu do toho skočila ,,Počkej, počkej, jak jako nebezpečné?" Robert si jen povzdech a zastavil. ,,Můj bratr ti vážně nic nevysvětlil?" Nebyla to otázka mířená na mě spíš na Richarda. ,,Radši ti to řeknu. Než by to udělal můj bratr mohlo by být pozdě. Některé smečky mají mezi sebou pře a ta naše má s jednou smečkou opravdu ostrý vztah. Vím, že víš o té kletbě, Richard s tím za mnou včera přišel a kompletně se ožral, ale to si můžeme říct mezi sebou jen já a ty. Takže to můžeme přeskočit. Ta smečka se jmenuje Rudý dráp a když se dozvěděli o kletbě, která byla seslána na mého pradědečka řekli, že by náš rod měl být zahuben a smečku by mněl převzít někdo jiný, nejlépe oni. Naštěstí naše smečka byla dost silná a ubránila se. Každopádně se to opakuje pokaždé, když si někdo z nás najde družku. Vždy zaútočí a když si přišli pro babičku s tím, že jí chtěli odvést a "ochránit", jediné co jí ochránilo byla značka na jejím krku. Proto mě překvapuje, že tě Richard ještě neoznačil, zvlášť teď, když byl úplněk."

Přemýšlela jsem nad jeho slovy. Možná by bylo dobré nechat se označit. Ale tu myšlenku jsem zavrhla. Nejdřív k němu musím cítit lásko, až pak se nechám označit. Pomyslně jsem si dupla v hlavě.

,,Hele, Anastasie. Já vím, že je těžké pochopit v tuhle chvíli, co je správné a co ne. Ale jedno mi prosím věř. Richard tě nadevše miluje a vždy ho strašně trápí a bolí, když ti ublíží. Ano, je to vůči tobě nefér, ano nemůžeš za tu kletbu, ale prosím... Pokud k němu, alespoň něco cítíš vyslyš ho a zkus předcházet a zklidňovat kletbu, za kterou ani on sám nemůže."
Dotkl se mého ramene a jako by mi chtěl dokázat, že to myslí vážně se mi podíval hluboko do očí. Viděla jsem v nich lítost, strach i soucit.

Najednou odtrhl oči od těch mých a vrátil svou ruku zpátky k tělu. Šibalsky se usmál a řekl. ,,Vím, že jsi snědla kus srny." Škádlil mě. ,,Ale nemáš chuť na snídani?" Jen jsem se zasmála a přikývla na souhlas.

Musím to brát s humorem, jinak se z toho zcvoknu.

Robert nás dovedl, až k domu smečky. Trochu jsem znervozněla. Robert, ale bez obav vstoupil do domu a tak mi nezbývalo než se vydat za ním.

Dům byl plný vlkodlaků, kteří šli nebo naopak odcházeli z jídelny. Jak jsem si tak všimla, za tu dobu co tu jsem. Snídaně jsou něco jako švédský stůl, na oběd se všichni scházejí a stejně tak na večeři.

,,Posaď se tady." Řekl Robert a tak jsem taky udělala.
,,Co by sis dala?" Ptal se dál.
,,No třeba, chleba se šunkou, prosím" Znělo to spíš jako otázka než prosba. Na to se jen Robert usmál a zašel nějak za roh kam všichni vlkodlaci chodili.

,,Zdravím." Ozvalo se vedle mě. Zprudka jsem se otočila za hlasem. Vedle mě stála holčina okolo mého věku. Měla hnědé kudrnaté vlasy a výrazné zelené oči, tak jako teď já.

,,Můžu si sednou?" Ptala se dál rozesmátá zelenooká holka.
,,Na jasně, prosím." Řekla jsem pohotově.

Zelenoočka si sedla vedle mě s talířem vaflí. Nikdy jsem nepochopila, proč lidi snídají něco tak sladkého.

,,Dobrou chuť, Anastasie." Popřál mi Robert a položil přede mně talíř s dvěma chleby, rajčaty a vedle hrníček s čajem.
,,Děkuju." Řekla jsem a usmála se na něj.

,,Snad Luno, ne?" Ozvala se vedle mě zelenoočka.
,,Neštvi Zůzo." Řekl podrážděně Robert a začal se věnovat svému jídlu.
Zuzana, jak jí nazval Robert, se jen zasmála a podala mi ruku.
,,Jmenuji se Zuzana, Luno. Přeji dobrou chuť." Řekla a já její ruku s radostí přijmula.

Snídani jsem si vychutnala. Nějak velký hlad jsem neměla, ale bylo to moc dobré.
Snídani jsem v poklidu dojedla bez dalších rozhovorů.
Někteří členové smečky na mě stále podezíravě koukali, ale nic neříkali.

,,Anastasie, asi bys měla jít za Richardem. Je v pokoji a dost nevrlí, že tě nemůže najít, tak tam skoč. Už jsem mu řekl, že jsi v jídelně, ale..."
,,Počkej, počkej, jak jsi ho kontaktoval? Vždyť celou dobu sedíš vedle mě a snídáš?" Nechápala jsem.
Robert na mě vykulil oči. ,,On ti neřekl ani o tomhle? To je vůl." Řekl mi ať radši jdu, že mi to pak vysvětlí.

Zvedla jsem se a chtěla odnést talíř, ale Robert mi ho vzal z ruky se slovy "Běž". A tak jsem šla.

Vyběhla jsem schody, až před náš pokoj. Mám nějak moc energie. Zlehka jsem zaklepala a vešla dovnitř.

Udělala jsem jeden krok a skončila jsem v náručí, u Richarda. V bezpečí. Cítila jsem se příjemně. Možná k němu přece jen něco cítím.

Ahoj
Tak co myslíte?
Bude z toho něco? Zamiluje se Anastasie nebo bude dál cítit nenávist?
Přijdou si pro Anastasii nebo se nechá označit? Nebo jí snad donutí?
Doufám, že vám kapitola zlepšila náladu nebo náročný den ve škole. Já mám dneska do 17:00, tak mi držte palce.😅
Děkuji za každý hlas, komentář a opravení chyb.❤️❤️❤️

AmynkaM