Kousnutá Alfou 1

21. Kapitola Past na medvěda

Potácela jsem se dál sněhem a doufala, že už brzy narazím na nějaký konec. Konec čeho? Nevím.

Možná úplný konec.
★★★★★

Hlava se mi točila. Tlapky mě pálily, jak byly promrzlé.

Musím se co nejrychleji dostat z hor pryč. Tam jistě sníh nebude. Vždyť je teprve začátek listopadu.

Jak rychle utekla ta krásná doba, když jsem se po roce vrátila k němu. Jak dlouho trvala ta hrozná doba, kdy jsem si zažívala peklo.

Rozeběhla jsem se rychle z kopce dolů. Doufala jsem, že se dostanu rychleji do tepla. A hlavně pryč od toho sněhu.

Zběsilý běh se mi ovšem nevyplatil. Do sněhu se mi z ničeho nic hluboko propadla tlapka a já se v tu ránu začala kutálet dolů z prudkého svahu.

Když jsem se po několika dlouhých minutách dokutálela konečně dolů, všechno mě bolelo. Tolikrát jsem se praštila o kameny, stromy a nebo prolítla křovím.

Dlouhé hodiny jsem jen nehnutě ležela pod svahem a snažila se najít sílu, jít dál.

Tolik bolesti, ne jen z toho zdlouhavého pádu, ale hlavně z toho bolavého srdce.

Mé srdce, jako by se roztříštilo na miliony kousků a uvnitř mě zůstala jen bolest a lítost. V mém srdce sílila bouře. V srdci, které už se dávno rozpadlo. Tolik bolesti, strachu a lítosti. Lítosti nad ztrátou druha, který mě nemilovat, který mi ublížil, ten který mě zavrhl.

Zvedla jsem se. Ano, zvedla. Síly mě opouštějí, ale zvedla jsem se. Jedna tlapka za druhou a ano, jdu.

Na levou přední tlapku jsem nemohl úplně došlápnout. Musela jsem si s ní něco při pádu udělat. Také mě bolel celý levý bok, měla jsem ho ošklivě sedřený.

Tohle sama nezvládnu, musím najít nějakou pomoc. Někoho, kdo mě nepošle zpátky k němu.

Myšlenka, že bych se znovu vrátila k němu, mě poháněla kupředu. Dokonce jsem skoro až běžela, při představě návratu k němu.

Zastavila jsem se a zavětřila. Cítím něco zvláštního, už nějakou chvíli. Něco velkého, nějaké zvíře.

Zaslechla jsem šustění křoví a tlapy. Velké tlapy.
Otočila jsem se a jen pár metrů za sebou uviděla medvěda. Jak jsem si ho mohla nevšimnout. Medvěd zařval a já se dala do pomalého běhu. Na prudký a zběsilý běh, už mi nevyzbily síly.

Medvěd mě doháněl. Byl mi v patách a já neměla na vybranou, než překročit hranice cizí smečky.

Chvíli jsme já i medvěd běželi aniž by na nás někdo útočil, nebo se nás alespoň snažil zastavit.

To se ale za chvíli změnilo. Periferně jsem si všimla vlků blížících se k nám.
Vrhli se na medvěda, mě si nevšímali. Neohlížela jsem se a běžela jsem dál. Ještě jsem v dáli za sebou slyšela zvuky boje a vrčícího medvěda. 

Okolo mě se začali objevovat vrčící vlci. Sakra, už asi neběžím po hranicích, ale spíš směrem k sídlu smečky. Musím to rychle otočit.

Cítila jsem se jako srna mezi smečkou vlků. Jako jejich kořist, kterou by nejradši hned zakousli. Proč to ještě neudělali?
Pobíhám taky jak splašená srna po území cizí smečky.

Už ani nevím kam běžím, hlava se mi točí z vyčerpání a zakopávám o vlastní tlapky.
Zakopnu, ani nevím o co, a spadnu do bahna. Protože když to není sníh, tak alespoň bahno.

Celý kožíšek jsem měla od bahna. I do uší se mi trochu bahna dostalo. Obestoupili mě vlci.
Musím zmizet.

Postavila jsem se na tlapky a vší rychlostí začala utíkat. Vlci mě nechali. Asi mě nevnímali jako nebezpečí. Možná si se mnou chtěli jen pohrát.

Běžím dál a dál. Už cítím, že jsem blízko hranic této smečky. Už jenom pár metrů a budu na území nikoho.

Už jen poslední odraz zbývá. Ale v tom mi přední pravou tlapku, od které se odrážím, něco sevře.

Náhlá šílená bolest. Tak strašná bolest. Někdo mi snad utrhl tlapku. Zatmělo se mi před očima.

★★★★★

Že by? Konečně konec? Co se stalo? Proč je všude tma? Slyší mě někdo? Mluvím vůbec nahlas? Slyším sama sebe? Vidí mě někdo? Ví o mě někdo? Znamenám pro někoho ještě něco? Hledá mě někdo? Zachrání mě někdo? Vytrhne mě někdo ze spárů tmy?
TAK POMŮŽE MI NĚKDO?

Brečela jsem, ale slzy jsem necítila. Vzlykala jsem, ale nic jsem neslyšela.
Prosila jsem, ale nikdo neodpovídal.
Nadávala jsem, ale nikdo mě neokřikl.
Umírala jsem, ale nikdo mi nepomohl.

On mě zavrhl.
On mě zranil.
On mě zradil.
Jeho už nechci vidět.
Jeho proklínám.
Jeho nenávidím.
Jemu už nevěřím.
Jemu nadávám.
Jemu vděčím za smrt.

Ale proč se ta smrt začíná rozplývá? Proč se vše ztrácí ještě víc.
Proč už nevidím tmu?
Proč už vidím jen "nic"?
Kde se to "nic" bere?
Je to "nic" opravdu konec?
Je to "nic" to co vidím?

Jestli ano, tak proč má "nic" zelené oči?

Moment, to jsem já.
Dívám se sama na sebe.
Dívám se do zrcadla.
Vidím sebe.
Vidím se matně.
Ztrácím se? Ne!
Já ztrácím sama sebe.
Už nejsem, ten člověk který jsem byla.
Už nejsem člověk vůbec.
Už nevidím svůj odraz.
Kdo teď jsem?
Koho ze mě udělal?
Proč?

Chci brečet.
Chci řvát.
Chci se zavřít v pokoji.
Chci být sama.
Chci se někomu svěřit.
Chci mít svou rodinu, kterou jsem měla.
Chci zpátky do svého starého života.

Ne

CHCI KONEC

★★★★★

,,Ne, neproměňuj se!" Křičí někdo z dálky.
Nic necítím a přitom mám pocit, že mě všechno bolí.
V hlavně mám prázdno, ale zároveň furt přemýšlím.

,,Rozevřete to někdo." Proč furt někdo kolem mě křičí?

Ucítím něčí ruce na mích holích ramenech.

,,Drž jí pevně a se jí nic nestane." To už mě dostatečně probere a já vytřeštím oči dokořán.
Moje již lidská ruka byla chycená v obrovské železné pasti na medvědy.

Naproti mně klečel, nejspíš vlkodlak, chlap a byl celý nahý.
Prohlížel si past ve které byla skřípnutá má ruka.

,,Teď se moc nehýbej, rozevřu tu past a klučina za tebou ti jí vytáhne. Tvá ruka je hodně poraněná a nesmíš s ní hýbat. Rozumíš?"
Mluvil pomalu a zřetelně, ale přesto jsem mu nerozuměla. Jen jsem se zmateně dívala kolem sebe a nedokázala nic vnímat.

,,Dobře, Luky drž jí, víš co dělat." Vlkodlaci na sebe kývli.

Vlkodlak přede mnou, chytil dva kusy železa a silou je roztáhl od sebe. Bylo vidět, že i pro něj to bylo náročné.
Vlkodlak za mnou vytáhl mou ruku, velmi opatrné.
Vlkodlak přede mnou dva kusy kovu pustil a ty se zacvakly do sebe. Hnusná rána.

Proč už zase nic neslyším, to nikdo nic neříká. Nebo jen zase upadám do temnoty...

★★★★★

Ahoj

Tak toto je předposlední kapitola. Budu ráda za každý hlas, opravu chyb, nebo komentář.
Jak myslíte že vše dopadne.
Kdo Anastasii našel a kde se nachází?
A hlavně, jak to všechno skončí?

AmynkaM