Kousnutá Alfou 1

20. Kapitola Zavržena

,,Anastasie, jsi dechem mého života, bez tebe by můj život neměl smysl a ztratil by záři. A tak tě prosím, Anastasie, vem si mě."
★★★★★

Všichni okolo nás, začali tleskat a jásat. Já, ale jen mlčela a tvářila se, jako bych právě viděla smrt. A taky že jo. Představa, že bych tohle musela snášet, do konce svého života, je jedna z nejděsivější věcí, na které jsem kdy jen pomyslela.

Richard viděl mé rozpaky v očí a zamračil se na mě. Jasně mi dával najevo, že jestli teď nepřijmu, nedopadne to se mnou dobře.

Takhle to já, ale nenechám.
,,Ne!" Řekla jsem důrazně a jídelna v tu chvíli ztichla.
,,Zopakuj to." Cedil mezi zuby Richard.
Narovnala jsem se a zopakovala ,,Ne."

Richard se postavil, odložil krabičku s prstýnkem na stůl a podivně se usmál.
,,Tak tobě nestačilo to, co se stalo včera večer!" Zařval a všichni členové smečky ztuhli.
Myšlenka na tu situaci mi do očí vehnala slzy.

První z celé smečky se vzpamatoval Beta Lukas ,,Cos jí udělal, Richarde?" Dost si dovoloval a riskoval tím, ale já byla ráda, že se za mě postavil.

,,Do toho ti nic není, Lukasi. A být tebou držím jazyk za zuby, nebo se to s tebou taky špatně potáhne."

,,Co jste jí udělal Alfo." Ozývalo se dál od různých členů smečky. Oni za mnou vážně stojí, jako za součást smečky, jako za svou Lunou.

Jak jsem se podívala na smečku a usmála se na ně, Richard využil mé nepozornosti a chytil mě pod krkem, přimáčkl na zeď a zavrčel mi u ucha.
,,Končíš ty malá svině." Už mi docházel dech, když v tom Richarda někdo srazil k zemi.

Strhla se obrovská mela. Smečka po sobě řvala. Viděla jsem jak někoho Richard uhodil. Nakonec stejně schytal taky pár ran.
Zrudnul v obličeji a hledal mě po místnosti. Hned mě našel a zařval svým Alfa hlasem.
,,Tak dost. Já jsem tady Alfa. Vy jste jen má smečka. Všichni mě musíte poslouchat." Udělal několik kroků ke mě, ale cestu mu zaterasily členové smečky.
,,Fajn, jak chcete. Udělám s tímhle vším rychlí proces. Chcete poslouchat svou Lunu, více než mě? Chcete jí chránit více než mě? Tak to máte teď už smůlu. Od teď totiž, už žádná Luna této smečky nebude.
Já Alfa Richard..."

Všichni začali pokřikovat aby toho nechal. Ale čeho?

,,... tebe Ansatasie..."

Co se sakra děje?

,,... dál nechci..."

,,Richarde neblbni." Vběhne do místnosti Robert s několika dalšíma vlkodlaky z druhé smečky.

,,... jako družku." Jen dokončil poslední dvě slova slova a mě silně bodlo u srdce.

,,Vzdávám se tě." Další ostrá rána, ještě ostřejší, než ta předtím.

,,Zavrhuji tě." To byla poslední ráno, kterou si pamatuju.

Slyšela jsem řev, rozbíjející se střepy Ale já dokázala vnímat jenom tu strašnou bolest. Cítila jsem jako by někdo vyrval kus mého srdce přímo z mého těla. Jako bych o kus sama sebe přišla. Cítila jsme se tak sama, tak opuštěná, tak zrazená a zavržená.