Kousnutá Alfou 1

3. Kapitola Proměna

Měla horečku, to je jeden z následků kousnutí vlkodlakem, ale musel jsem to udělat. Ona to zvládne a doufám že jednou i pochopí.
*******

,,Nesmíte být..." ,,Nez..."

Opět jsem slyšela útržky rozhovoru několika osob. O čem si povídali to nevím, znělo to jako kdyby byli ve vedlejší místnosti.

Ten sklep, vlk, on. Musím se rychle probudit a utéct odsud, musím se zachránit. Jestli mě dřív nezabijí oni umřu na žízeň a hlad. No tak, musím otevřít oči a vstát. Musím rychle utíkat, musím domů. Vždyť máma se už musí strašně bát, kdo ví jak dlouho tu jsem.

To on, on za všechno může. Zavřel mě tady a pustil na mě toho vlka. Toho okouzlující, lidského... a nebezpečného vlka. To jeho se musím zbavit.

V hlavě mi úplně přepnulo. Prudce jsem otevřela oči a vystartovala co nejrychleji ke schodišti ven ze sklepa. Žádné řetězy mi nebránily. Dveře byli pootevřené a tak jsem se rychle prosmýkla škvírou a ocitla se na osvětlené chodbě.

Nad ničím jsem nepřemýšlela a rozeběhla jsem se neznámo kam. Běžela jsem dlouhou chodbou a já teprve teď začala vnímat hlasy kolem mě. Stále za běhu jsem se podívala kolem sebe a uviděla jsem spoustu lidí, někteří se tvářili zaskočeně jiní vážně až naštvaně.

Chodba byla zakončená velkým schodištěm. Na nic jsem nečekala, ani trochu jsem nezpomalila a vyskočila jsem s cílem přeskočit schodiště. Když jsem se odrážela zaslechla jsem pár zděšených výkřiků. V půlce letu jsem si uvědomila jaká to byla blbost.

Dopadla jsem na všechny čtyři, až mě nepříjemně zabrnělo v tlapce.

Tak počkat, na všechny čtyři, tlapka? Co se to krucinál děje?

Začala jsem se zmateně otáčet kolem dokola. To už ke mně ale postupně přicházeli obyvatelé domu.

,,Jen klid" ,,Hlavně opatrně" ,,Ta barva" ,,Pozor" ,,Klid" ,,Neboj" ,,Zavolejte Alfu" ,,To není možné" ,,Kde je Julie?" ,,Jak se jmenuješ?" ,,Podívejte"

Tolik lidí, tolik slov. Co se to děje? Musím utéct, musím běžet dál, pryč rychle.

,,Ticho!" Ozval se mně docela povědomí hlas a všichni v místnosti ztichli.

Postupně lidé kolem mě začali ustupovat jedné osobě, jemu. Byl to ten chlap, kvůli kterému se to všechno stalo. To on může za toho vlka, sklep i za to že teď tady stojím takhle.

,,Všichni opusťte tuto místnost... hned!" Všichni okamžitě, rychlím krokem odešli z místnosti. Někdo mu ještě rychle něco řekl a pak už tu byl jenom on a já.

Netvářil se tak mile a přívětivě jako poprvé. Vypadal rozrušeně a naštvaně.

,,Kdo ti dovolil opustit sklep? Proč tady běháš jako splašená po celém domě? To jsi nemohla normálně počkat jako všichni ostatní a v klidu se přeměnit zpátky do lidský podoby ve sklepě?" Byl velmi velmi rozzuřený. Ale to mě nezastavilo a místo nadávek a křiku ze mě vyšlo vrčení. Sama sebe jsem se trochu lelka, ale vrčet jsem nepřestávala.

,,Jestli na mě nepřestaneš vrčet tak přísahám že tě do toho sklepa odvleču a nechám tě tam do té doby dokud se sama nepřeměníš zpátky" To mě nezastavilo a já vrčela dál.

Nebezpečně se mu blýsklo v očích a já v něm v tu chvíli poznala vlka z lesa. On nelhal, všechno tohle je pravda, je ze mě vlk. Přestala jsem vrčet a začala litovat svého nepromyšleného kroku.

Začala jsem pomalu couvat a on se pomalu přibližoval. Ani nevím jak, ale začala jsem kňučet. To ho však nezastavilo. Chytnul mě za srst na hřbetu a táhl mě hádám zpátky do sklepa. Snažila jsem víc kňučet, kousnout ho, vyvlíknout se mu, ale nic z toho se mi nepovedlo. Dotáhl mě až ke dveřím od sklepa a otevřel je. Bez ostychů mě strčil za dveře a zavřel je.

Škrábala jsem, kňučela, vyla, ale nic. Až jsem nakonec uslyšela vzdalující se kroky.

Při pohledu na dveře mi bylo jasné že jediný kdo je otevře je člověk, jako vlk jsem neměla šanci. Pomalu jsem sešla schody a stočila se v rohu místnosti do klubíčka.

Opět jsem slyšela jen kapat kapky vody dolů ze stropu na zem.

Po chvíli jsem ucítila nepříjemnou bolest v pravé přední tlapce. Neměla jsem skákat. A nebo možná měla jenom jsem se neměla pak zastavovat, ale snažit se běžet dál. Kdyby, to už nezjistím.

Musím se "proměnit" zpátky na člověka a dostat se odsud co nejdřív. Musím za mámou. A taky si to musím pořádně vyřídit s Jakubem. Toho sraba si ještě podám.

Ale jak? To mi ten... ten vlkodlak, jak se on sám nazval, nemůže přijít pomoc? Já chci domů.

Po dlouhé době kňučení a přemýšlení nad mámou, Jakubem, vlkodlacích, přeměnou a o něm jsem konečně usnula.

Probuzeni nebylo dvakrát příjemné. Neměla jsem ponětí kolik je hodit ani jak dlouho jsem spala. V tlapce mi brnělo snad ještě víc než včera a zdála se být nateklá.

Chtěla jsem se zkusit postavit, ale nešlo to. Tlapka na to až příliš moc bolela. Několikrát jsem dlouze zavyla a opět se stočila do pevného klubíčka v rohu místnosti.

Prosím, prosím ať už jsem zase člověk já chci domů.

Měla jsem obrovskou žízeň a hlad. Tlapka mě každou chvílí bolela víc a víc. Už jsem neměla sílu na zavytí ani na kňučení. Už jsem chtěla jen a jen spát.

Vždy když se mi povedlo na chvíli usnout, hned jsem se zase probudila. Byla jsem rozlámaná, žíznivá, hladová a nešťastná. Nevím co si mám počít.

Začala jsem vzpomínat, jak jsme s tátou vždycky běhali závody po louce za domem, k lesu a zpátky. Jak jsem před třemi roky musela každý den jít pěšky do školy dva kilometry, protože se nám rozbilo auto a autobusová zastávka u nás poblíž nikde nebyla. Jak se nám s mojí třídou povedlo vyhrát školní štafetu. Jak jsem milovala dlouhé procházky v lese... ta poslední bohužel nedopadla, tak jak jsem si představovala.

Nepříjemně mi začalo hučet v hlavě. Hučení začala doprovázet bolest celého těla. Všechny kosti jako kdyby mi praskali a zase se znovu hojili. Zuby mě příšerně boleli a všechno to zakončilo silné křupnutí v páteři.

Dlouhé minuty jsem jen dýchala a nedělala žádný pohyb. Povedlo se mi pomalu zvednou levou přední tlapku, která už nebyla tlapka, ale normální lidská ruka. Uvnitř jsem se radovala. Konečně budu moc domů.

Sice mi to chvíli trvalo, ale pomocí zdi se mi povedlo nakonec postavit. Opatrně jsem podél zdi došla až ke schodům. Pomalu, opravdu pomalu jsem dělala jeden krok za druhý. Jeden schod, druhý schod, třetí schod, čtvrtý... Až jsem nakonec došla až ke dveřím. Roztřesenou levou rukou jsem šáhla po klice a silně za ní zatáhla. Dveře se však ani nepohnuly.

,,Ne" zašeptala jsem do ticha. Dál jsem lomcovala za kliku, ale stále nic. Dveře se nepohnuli ani o píď. ,,Ne, ne, ne, ne..."

Můj hlas byl na pokraji zhroucení. V krku mě pálilo z nedostatku tekutin a v studeném sklepě mi začínala být zima. A díky tomu jsem si uvědomila že jsem úplně nahá.

Nešťastná jsem se posadila na schody a opřela si hlavu o studenou stěnu. Už toho na mě bylo moc fyzicky i psychicky. Konečně se mi povedlo propadnou se do klidného a bezesného spánku.

Pár slov:
Budu moc ráda za každý názor, radu, opravení chyb nebo hlas.
Krásný zbytek neděle,
AmynkaM