Kousnutá Alfou 1

13. Kapitola Úplněk

,,Ty. Kdo jiný?" Hned na to mě políbil. Byl to vášnivý polibek, u kterého jsem doufala, že nikdy neskončí.

Avšak...

,,Ale no tak, to ten Lukas nemůže počkat." Řekla jsem trochu vztekle, když se Richard odtrhl od polibku.

,,To není Lukas, lásko." Trochu jsem se zadrhla na posledním slově. "Lásko?" Není to trochu moc narychlo?

,,Alfo?" No to snad ne? Tahle tady teda fakt chyběla.

,,Valerie, co potřebuješ?" Zeptal se MILÝM hlasem Richard. Takže Lukase mi dovolí vyhodit, ale s Valerií si bude povídat?

,,Jen jsem se chtěla zeptat, jestli nechcete třeba kávu nebo čaj." Už teď ten její otravný hlas nemůžu vystát. Proč sem sakra leze?

,,Díky, Valerie. Kdyb..."
,,Ne nic nechce." Skočila jsem mu do řeči. ,,Ale za to já chci, abys odsud co nejrychleji vypadla. HNED!" Ke konci věty, už mě musel slyšet celý barák.

Ani se na mě nepodívala a řekla ,,Alfo?" Jako by v něm hledala podporu proti mně.
,,Běž Valerie." Jen řekla a ta hned odešla.

Když jsem pak slyšela, že sešla poslední schod, vedle mě se ozvalo. ,,Žárlíš moc?" Zeptal se Richard.

,,Tss, žárlit? Na co? Na ní?" Řekla jsem rychle a snažila se vyhnout jakémukoliv očnímu kontaktu.

,,Koukej se mi do očí, když s tebou mluvím." Řekl mile, ale zároveň rázně.

Otočila jsem se na něj a hleděla do jeho modrých vlčích očí. ,,Proč máš jako jediný vlkodlak, tady, modré oči?" Zeptala jsem se aniž bych se nad svou otázkou zamyslela.

,,Všichni vlkodlaci mají žluté oči. Jen já, můj bratr a teď i ty máme modré oči. Souvisí to s prokletím naší rodiny." Povzdechl si.

Vypadal opravdu smutně. To jsem nechtěla. Sice mě to zajímá, ale nebudu se ho na to teď ptát, nechci aby z toho byl ještě víc skleslí. ,,To je zvláštní, jako vlkodlak mám modré oči, ale jako člověk hnědé." Snažila jsem se, co nejrychleji změnit téma.

,,Anastasie, víš... Jak to říct? Ty nemáš hnědé oči." Bylo znát, že byl z mé předchozí věty rozhozený. Jak jako, že nemám hnědé oči?
,,Jako, že jsou teď vlkodlačí a svítí modře?" Zeptala jsem se skoro až s prosbou v hlase.

Richard se mi díval do očí a očividně přemýšlel, co říct. ,,Tvoje oči už nejsou hnědé. Tím, že máš modré vlkodlačí oči se ti změnili na... zelené. Sytě zelené."

Zhrozila jsem se. Co to právě řekl? Na nic jsem nečekala a vběhla jsem do koupelny. Postavila jsem se před zrcadlo a nemohla uvěřit svým očí. Doslova. Byli zelené sytě zelené.

V ru chvíli mě nenapadlo nic lepšího než začít křičet. Richard ke mně hned přiběhnul a obejmul mě. ,,Jen klid, Anastasie. Nic to neznamená. To prokletí ti jenom změnilo oči, nic víc. To je dobře." Snažil se mě uklidnit, ale moc mu to nešli.

,,Jdi do háje s tím tvým prokletím. Co to vůbec je? Můžeš za to ty? To ty jsi to na mně přivolal? Tak mluv." Křičela jsem na Richarda jako smyslů zbavená.

,,Tak dost!" Zařval až mi srdce vyskočilo do krku.
,,Myslíš si, že celé prokletí je jenom barva očí? Tak to se teda šeredně pleteš. Já jsem ten, kdo tady trpí. Moje družka mě stále odmítá a já bojuju s tím jí neublížit. Můj praděda se kdysi zapletl s jednou čarodějnicí, když pak ale našel svou družku opustil jí. To daná čarodějka, ale nechápala. Cítila se zrazená, podvedená a hlavně měla zlomené srdce. Rozhodla se, že na mého pradědu sešle kletbu. "Tvá družka se tě bude bát, ty k ní nebudeš mít soucit. Budeš jí ubližovat stejně jako jsi ublížil ty mě. Každým dnem tvá agrese k ní bude sílit, až se jí jednou sám zbavíš. Ještě se rád vrátíš ke mně."
Tahle kletba se v naší rodině dědí z generace na generaci. Pouze v mužské linii."

Jeho oči dostali opět lidský nádech. Podíval se mi do očí a jen tiše zašeptal ,,promiň."

Z jeho hlasu jsem cítila tolik bolesti, až mě to píchlo u srdce.

,,Dá se ta kletba nějak zlomit." Ptala jsem se a ač marně jsem se snažila skrýt slzy, které mi nezadržitelně tykly z očí.

,,Zatím na to nikdo nepřišel. Ale jedno vím. Každou generací se to zhoršuje. Družka mého pradědy s ním vydržela. Stejně tak družka mého dědy. Má matky od otce utekla a můj bratr svou družku zabil... Nechci ani přemýslet nad tím, co bych mohl způsobit tobě." Dokončil poslední větu a spolu s ní zavřel dveře od místnosti.

Ocitla jsem se ve velkém pokoji sama.

Naplno jsem se rozbrečela. Sebral mi rodinu, můj život a teď mě o něco chce připravit na dobro.

Sesunula jsem se podél futer, od dveří od koupelny, na zem a plakala. Při tom mi nepříjemně cukalo v boku. Položila jsem se na zdravý bok a stále dál a dál plakala. Jako vždy mě pláč ukolébal ke spánku.

Dveře práskly a to mě probralo.
Pootevřela jsem oči a uviděla Richarda stát u dveří jen v kalhotách. Sice byla tma, ale místnost ozařoval měsíc v úplňku. 
Začala jsem se sbírat ze země.
,,Stázinko moje. Proč nespinkáš v postýlce, ta zem nemůže být moc pohodlná." Začal mluvit Richard, naprosto zlitý Richard.
,,Ty jsi pil Richarde?" Zeptala jsem se opatrně. Přece jenom nevím, jak bude po minulé konverzaci reagovat.
,,Malinko." Ukazoval dvěma prsty, jak "málo" pil.

,,Tak dobře. Pojď si lehnout..." Nestihla jsem ani dokončit větu a už mi do ní skákal.
,,Já jsme tady Alfa a já říkám, že nejdřív si musíš" škyt ,,pořádně užít úplněk. Pojď se se mnou proběhnout lesem. Prosííííím." Protáhl na konci i jako pomatený.

,,Richarde neblbni. Jsi zlitý  až pod obraz. Jdi si lehnout po..." Snažila jsem se znít, co nejvíc mile, ale asi mi to moc nešlo.
,,Já jsem tady Alfa a ty mě musíš poslouchat." Richard se motal a vypadalo to, že každou chvíli sebou praští o zem.
,,Ale protože jsi moje družka dám ti na vybranou. Buď se se mnou půjdeš proběhnout po lese a užiješ si být vlkem. Nebo..." Zastavil se a zadíval se mi vlčíma očima do očí. ,,Si tě můžu označit." Dořekl dost rozkouskovaně svou větu. Začal dělat vratké kroky ke mně.

Nevím proč, ale myšlenka na označení mě neskutečně lákala. Pocit, že jsem v jeho bezpečné náruči, která patří jen mně a já jemu. Žádná Valerie, jen my dva.
To musí dělat ten úplněk.

,,Myslím, že to že ses neproměnila ve vlka hned při výsvitu měsíce je jasná odpověď.
Nemusíš se bát, bude se ti to líbit." Už byl skoro u mě.
Oči mi svítili modrou barvou. Neměla jsem strach. Já jsem po něm toužila. Naštěstí má přemýšlející část převzala kontrolu.

,,Ne Richarde." Řekla jsem rázně. Ale Richard se pouze usmál.
,,Copak ty to necítíš? Tu spalující touhu po mně, po svém druhovi? Ty necítíš tu sílu, která tě vábí a jakoby ti našeptává, abys dala volný průchod svým touhám?"
Každou jeho větou se můj dech zrychloval, srdce rychleji bilo a touha sílila.
,,Cítíš to, já vím že ano. Jen se podívej." Neohrabaně mě popadl za ramena a postavil mě proti oknu.

Venku byla temná noc, kterou ale ozařoval měsíc. Měsíc v úplňku.

,,No tak Anastasie. Poddej se tomu. Nech tomu volný průchod. Uleví se ti. Ty to chceš!"

Má kontrola padla. Pohled na zářící měsíc byla úplně hypnotická. Všechny mé svaly v těle se povolily a já nechala své vlkodlačí stránce volný průchod.

A pak už jen tma. Tma a pocit volnosti  a uvolnění.

Ahoj
Opět moc děkuji všem, kteří dočetli až sem. Doufám, že se kapitola líbila. Budu moc ráda za hlasy komentáře a hlavně opravení chyb.
Jaký byl váš první školní den?
Já úspěšně přežila, co vy?

AmynkaM