Kousnutá Alfou 1

17. Kapitola Do roka a do dne

Přemýšlela jsem nad veškerýma pro i proti, ale pak jsem se rozhodla pro tu jedinou správnou odpověď.

,,Ano"

Proháněla jsem se s větrem o závod lesem. Vítr mi profoukával srst a zlehka jí čechral. Vyběhla jsem na jeden z vysokých kopců a rozhlédla se po okolí. Miluju tenhle výlet. Na důkaz své spokojenosti jsem zavyla. Byla tichá, temná noc, kterou prořízlo až mé vytí.

Tenhle pocit svobody je neuvěřitelný. Svobody, ale také samoty.

Svoboda! Tak úžasný pocit. Ale taky, tak osamělý. Proč nad tím najednou přemýšlím? Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Nebo snad ano? Ale na koho? Richarda?

Najednou jako by mi v hlavě cosi cvaklo. Vždyť já se musím vrátit. Ta kletba, do roka a do dne. Jak dlouho už tu jsem? A kde to vlastně jsem?

Bílá záře mě donutila zavřít oči. Stejně jako, když jsem se domlouvala s tou čarodějnicí. To už uběhnul rok? Nebylo to nějak moc krátké? Mně se tento život docela líbí...

Ve smečce:

Nikomu ve smečce se nyní nevedlo příliš dobře. Dnes je to již rok, co Luna zmizela a alfa se doslova zbláznil. Všichni se mu vyhýbají na kilometry daleko. Svého bratra Roberta málem zabil a ze zmizení své družky viní jeho. Kletba ho čím dál tím víc sužovala a nepřítomnost jeho družky ho ubíjela. Byl na dvě. Už neměl sílu vést smečku už nechtěl nikoho vidět. Sám vnímal, že kletba je každým dnem silnější a silnější. Sám sobě se začínal odcizovat, až se nakonec ani on sám v zrcadle nepoznal. 

Utrápený a rozbouřený alfa se rozhodl ukončit trápení všech. Je to již rok, co jeho družka beze stopy zmizela a nemohl se s ní spojit, jako by byla mrtvá. Tato myšlenka ho trápila nadevše nejvíc. Přišel snad o ní doopravdy? Vzala mu jí ta čarodějnice nebo snad on sám?

Ztrápený alfa se procházel po barevném podzimním lese a vzpomínal na svojí družku. Došel na místo, kde jí poprvé spatřil a proměnil. Jak se mu snažila utéct a jak se málem utopila. Tolik nenapravitelných chyb udělal. Tolik věcí, které by on sám nikdy nikomu neodpustil. A on to udělal člověku, kterého nadevšechno miluje. 

Mladý alfa se naposledy podíval na velký dům smečky. Poslední vzpomínky mu vířili hlavou, když vytasil drápu a...

Anastasie:

Záře odpadla a já první, co uviděla byl dům smečky. Stále ve vlčí podobě jsem stála a nechápala, kde jsem se tu vzala. 

Za sebou jsem uslyšela vrčení. Uskočila jsem a zprudka se otočila. Nebezpečí? Ne.

Vzhlédla jsem k postavě. Byl to Richard. Měl silné kruhy pod očima a vlasy měl o dost delší. Na rukou měl drápy, které si přikládal k srdci. Co to dělá?

Chtěla jsem se ho na všechno zeptat, ale objevila se mezi námi ona. Čarodějnice.

,,Scházíme se tu po roce a jen jen na tobě, jak se rozhodneš Anastasie. Chceš se k němu vrátit a nechat ho trpět kletbou nebo chceš dál svobodně běhat po lese a zahodit celou tuhle smečku za hlavu?" Čarodějnice stála přesně tak, abych na Richarda neviděla. Kolem ní byla stále lehká záře, která dráždila mé vlčí oči.