Podvol se mi! (Loki ff)

Na hraně

Vůbec se mi nelíbilo, že tu je. Nemohla jsem si nevzpomenou na naše poslední setkání, které bych nejradši ze své hlavy vytěsnila...

Chvíli jsem jen zůstala stát na místě. Tak moc jsem se snažila nedat najevo své znepokojení. S předstíranou sebejistotou jsem se pak opět rozešla ke dveřím. Fandral ale rozpřáhl ruce a opřel se jimi o jejich rám tak, že východ zůstal zablokovaný.

„Kam tak spěcháš?" pronesl sladce. Zhluboka jsem vydechovala.

„Já... ráda bych prošla." Cítila jsem, jak se mi hlas, i přes moji nevoli, začal lehce chvět.

„Ale proč?" řekl a udělal krok ke mně. ,,Sotva jsem přišel. Zůstaň ještě chvíli." Pomalu se ke mně blížil a já se stále víc cítila jako zvíře zahnané do kouta.

,,C-co po mně chceš?" odvážila jsem se říct a snažila se mírnit svou narůstající paniku.

,,Jen jsem myslel, že bychom se mohli lépe poznat. Víš, seznámit se. Přítel by se ti zde mohl hodit," odpověděl a jako by nevinně pokrčil rameny.

Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. Kdyby mě nesžírala nervozita, možná bych se i zasmála.

Fandral se pak najednou prudce pohnul a jeho silné paže mě přitlačily na jeden z dřevěných trámu, které podpíraly stáje. ,,Dovol mi tě poznat."

Náraz mi málem vyrazil dech. ,,Nesahej na mě!" chtěla jsem zakřičet, ale můj hlas mě zradil a zlomil se v půli věty.

Fandral se tomu lehce zasmál a přiblížil se ještě víc. Ruce mi držel za zády a pravou mi svíral hrdlo – ne úplně silně, ale dost na to, abych si uvědomila, že nemám kam uhnout.

„Nemusí to přeci takhle skončit," zašeptal mi do ucha, při čemž se mi o něj otřel rty. Začala jsem se třást. V ústech mi vyschlo a v očích jsem ucítila slzy. Udělalo se mi z něj zle.

„Ale..co ty slzy?" S předstíranou starostí se na mě podíval a palcem je setřel. Cukla jsem obličejem a nenávistně na něj hleděla. Odhrnul mi vlasy stranou a svými ledovými prsty sjel po křivce mého hrdla až výstřihu mých šatů. Celá jsem strnula.

„Prosím, přestaň," vydechla jsem třesoucím se hlasem.

„Prosíš? To je nové," ušklíbl se, ale nepřestal. Ruka mu sklouzla přes mou hruď níž, až na bok. Přitiskl se blíž, až jsem cítila jeho dech na tváři. ,,Minule jsi v sobě měla takový oheň a drzost... Tohle se mi ale taky libí." V tu chvíli jsem myslela, že se pozvracím.

Chtěla jsem zakřičet, ale hrdlo se mi stáhlo. Znovu jsem cítila tu stejnou paniku. Tehdy jsem se zachránila. Ale teď? Teď jsem byla v pasti. Cítila jsem, že prohrávám a Fandral si toho zřejmě byl dost dobře vědom.

Otupěle a jako by z dálky jsem sledovala, jak mi stáhl rukáv šatů z ramene a odhalil tak další kus mé kůže. Slzy mi přitom smáčely tváře. Tohle je konec...

,,Nelíbí se ti to snad? Jsi zvyklá na něco jiného?" zeptal se zájmem. Po celou tu dobu jsem cítila jeho ruce na mém těle, a i jeho teplý dech, který se vpíjel do mé kůže. ,,Tak mi pověz, co by sis přála. Řekni mi, jak to dělá on? Co dělá král jinak?"

Byla jsem úplně paralyzovaná. Myšlenky se rozsypaly jako sklo. Ruce se mi třásly, a i když všechno ve mě křičelo, ať se pohnu, nedokázala jsem to.

,,No tak, nestyď se, mně to říct můžeš. Nebo... to se k tobě chová opravdu tak hrozně, že o tom ani nejsi schopna mluvit?" Nový příval slz na sebe nenechal dlouho čekat. ,,Už dál neplač," konejšil mě. ,,Něco ti řeknu, já jsem jiný. Dokážu být něžný."

Rty se pak vrhl na ty moje a já v tu chvíli myslela, že se udusím. Veškerá hrůza se pak ale přetavila v zuřivost. Pud sebezáchovy vyhrál nad vším ostatním, a tak jsem sebou z posledních sil trhla. Koleno mi vystřelilo vzhůru a Fandrala jsem zasáhla s tou největší silou, kterou jsem v té chvíli dokázala najít. Fandral zařval a v bolestné křeči se celý prohnul a spadl.

Nezaváhala jsem. Pohotově jsem se kolem něj protáhla a rozběhla jsem se ke dveřím. Jenže... V tu chvíli jsem kolem kotníku ucítila jeho ruku.

Fandralovo sevření bylo pevné, a když rukou trhl, spadla jsem na zem. Při pádu jsem si narazila hlavu. ,,Ty jedna malá..." Fandral mě za nohu stáhl k sobě a já přitom zaznamenala, jak mi po čele stéká strůžka krve. V hlavě mi třeštilo a před očima mi začaly běhat mžitky. Ztrácela jsem vědomí, to mi bylo jasné, ale věděla jsem jen jedno – teď nesmím omdlít.

Zkusila jsem se znovu uvolnit a zvednout se na nohy, ale Fandral mě znovu srazil k zemi. Omámeně jsem se na něj dokázala jen otočit. Stál nade mnou a z očí mu šlehaly plameny hněvu. Cítila jsem, jak mi těžknou víčka a z úst mi unikl zoufalý sten. Prosím, dost... zašeptala jsem v duchu. V tu chvíli jsem ale věděla, že už jsem prohrála. Neměla jsem sílu se zvednout nebo se bránit.

Fandral se nade mnou tyčil a já věděla, že mě má přesně tam, kde chtěl. Odvrátila jsem od něj tvář, nechtěla jsem se dívat na to, jak se ke mně sklání a bere si to, co jsem mu nechtěla dát.

Moje oči se dívali ke světlu, které sem pronikalo od východu, na který jsem jen bezmocně mohla hledět. Pak se ale zatmělo.

Nejprve jsem si myslela, že třeba zašlo slunce, ale pak mi došlo, že proti světlu ve dveřích stojí nějaká postava. Tu siluetu jsem znala. Byl ale skutečný nebo si se mnou můj omámený mozek hrál?

Z posledních sil jsem se pokusila zaostřit svůj pohled a opravu... Ve dveřích stál Loki.

Fandral zbledl a na Lokiho šokovaně zíral. Loki ještě chvíli stál v rámu dveří jako nějaký vzácný obraz a pak... byl u něj. Ani jsem nepostřehla ten pohyb. Jen v jednom okamžiku stál na prahu, a v dalším už Fandrala tiskl ke zdi. Tak silně, že se kamenné bloky pod ním začaly drolit. Lokimu svíral hrdlo a pohledem ho spaloval. Té scéne jsem dokázala jen otupěle přihlížet.

„Běž," procedil pak Loki mezi zuby a nespustil z Fandrala oči. Ten na něho ve strachu hleděl. „Tak běž!" zakřičel a střelil po mně pohledem.

Trhla jsem sebou. Nedokázala jsem v tomhle stavu dost dobře přemýšlet o tom, co se tu teď odehrávalo. Věděla jsem jen, že musím pryč. Snažila jsem se postavit na nohy, ale sotva jsem se na nich dokázala udržet. Klopýtavě jsem se vypotácela ze stájí a na měkké trávě před nimi se zhroutila. Zatmělo se mi před očima a já ztratila vědomí.