Podvol se mi! (Loki ff)

Dohoda

Oči mi sjely k Laně a věděla jsem, že má pravdu. Neměla jsem čas na rozmýšlení. Zachráním ji! Nenechám ji umřít! Věděla jsem, že to chci udělat. Jestli totiž to, že jeho nabídku přijmu, znamenalo, že Lana bude žít, pak nezáleželo na tom, co bude se mnou.

Můžu Lokimu ale věřit? Skutečně Lanu zachrání nebo si se mnou jenom hraje? Lusknutím prstu by přeci mohl zabít i mě. Proč by mi proto nabízel pomoc? Věděla jsem přeci dobře s kým mám tu čest – se samotným bohem klamů a lstí, nikoliv s bohem milosrdenství.

Nic z toho mi nedávalo smysl, ale to ostatně už málo co. Od té doby, co padlí vojáci minulosti začali vstávat z ledu, zelená monstra bourala města jako domečky z karet a lidstvo zjistilo, že ve vesmíru není samo, realita už dávno neměla žádný pevný tvar.

„Dobře," vydechla jsem a hlas se mi zlomil, i přes to, že jsem se snažila tomu zabránit. „Udělám všechno, co chceš. Jen ji zachraň."

Lokimu se zalesklo v očích. ,,Ustup," přikázal mi pak.

Poslechla jsem. Jemně jsem položila Lanu na trávu, která už byla rudá od její krve, stejně jako její jinak blonďaté vlasy. Odstoupila jsem a on přistoupil k jejímu bezvládnému tělu a sehnul se k ní. Své ruce položil nad její rány a začal k Laně tiše promlouvat.

Jeho slovům jsem nerozuměla, mluvil prastarým jazykem. Já té zvláštní scéně dokázala jen otupěle přihlížet.

Lana se stále nehýbala. Pak jsem ale spatřila, jak se její rána na boku a čele stahuje. Krev přestávala téct. Kůže se zacelovala. Její hrudník se poté nepatrně zvedl – jednou, podruhé...

Zalapala jsem po dechu. Nohy mi vypověděly službu a já klesla na kolena, nikoliv však šokem, že jsem svědkem prastaré magie, ale toho, že Lana opět dýchala.

Bez rozmyšlení jsem se k ní chtěla hned vrhnout a přesvědčit se, že je vážně v pořádku ale Loki mě zastavil.

,,Svou část dohody jsem dodržel," řekl stroze. ,,Odcházíme."

Strnula jsem. ,,A-ale... kam? Já nemůžu-" Ztrácela jsem dech a pohled do jeho mračící se tváře mě děsil.

,,Ale ano, můžeš," přerušil mě a přistoupil blíž. "Uzavřeli jsme dohodu, pokud si vzpomínám. Od teď patříš mně!" Mráz mi přejel po páteři a já cítila, jak se třesu.

,,Ale.-" Můj mozek se vzpíral. Hledal skulinu, jak se z toho dostat. Ale nic. Jen ticho. A jeho hlas. Tak jistý a nekompromisní.

„Mám tvému mlčení rozumět tak, že nehodláš dodržet to, co jsi slíbila? " zeptal se nakonec.

Zavrtěla jsem hlavou, neschopná slova. Ale zřejmě to nestačilo. Přistoupil ke mně blíž, až jsem ucítila chlad vyzařující z jeho těla.

„Víš, zvrátit to, co jsem právě udělal pro tvou přítelkyni je velmi jednoduché. Její rány se mohou znovu otevřít... "

Zalkla jsem se a udělala krok vzad, ale on mě nenechal dál couvnout a natáhl se po mé ruce, za kterou mě přitáhl zpět do jeho mrazivé blízkosti.

„A tvůj otec...," pokračoval, jako by jen tak mimochodem přecházel k jinému tématu. To, že najednou zmínil mého tátu pro mě bylo, jako bych od něj dostala ránu, na kterou jsem nebyla připravená. „Muž zásad a pravidel, že? Jak by asi reagoval, kdyby se dozvěděl, že jeho jediná dcera neplní své slovo? Možná ho navštívím a sám se ho zeptám na jeho názor..." Pevně zatnul čelisti.

Ztěžka jsem polkla. Dnes to už bylo podruhé, co se mi podlomila kolena.

„Tvá volba je v celku velmi jednoduchá," dořekl naprosto ledově. „Buď půjdeš se mnou a zachováš život těm, kterým na tobě záleží. Nebo... všechno, co jsem ti dal, ti zase vezmu."

Loki zde mluvit o volbě, ale copak jsem skutečně měla na výběr? Stála jsem před stejnou situací, jako když mi před pár minutami nabízel pomoc při záchraně Lanina života.

Jen si se mnou hrál. Volba byla v tomto případě iluzí, jen chytře naaranžované kulisy, které mě měly kdoví proč přinutit myslet si, že mám ještě nějakou moc. Přitom mě měl Loki dávno v hrsti a moc dobře to věděl.

Pevně jsem semkla víčka a hlubokým výdechem se snažila uklidnit. Ještě chvíli jsem nechala oči zavřené, abych se na něj nemusela dívat, pak jsem řekla: ,,Můžu se alespoň rozloučit?"

Slyšela jsem jeho povzdech. ,,Ach ano... ten váš midgardský sentiment." V jeho hlase bylo něco, co znělo skoro jako opovržení. ,,Dám ti jednu radu – čím dřív na svoje milované zapomeneš, tím líp pro tebe."

Tím mi zasadil další ránu. Mluvil o mých nejbližších, jako o něčem, co je jen na obtíž, což bych za normálních okolností nikdy nedokázala pochopit. Nyní ale na jeho slovech něco bylo. V tom novém světě, kam mě odvádí, pro ně už zřejmě opravdu nebude místo.

,,T-takže nemůžu?" hlesla jsem. Něco ve mně vědělo, že je to hloupá otázka, ale nedokázala jsem se nezeptat.

Loki se krátce zasmál, nebyla v tom ale žádná stopa po pobavení. Víc než cokoliv jiného to znělo jak výsměch. "Zřejmě jsi mě dobře neposlouchala," řekl a já tak dostala na svou otázku odpověď – žádné poslední sbohem jsem jim dát nemohla. Ale co bude s Lanou a mým otcem? Co bude s lidmi, které znám? Jak si jen vysvětlí, že jsem je opustila?

,,Nemusíš si dělat starosti," promluvil pak, jeho hlas zněl pořád tak moc ledově. "Až se mnou odejdeš, nikdo si tě nebude pamatovat." Prakticky mi odpověděl i na tuto nevyřčenou otázku.

Znovu jsem se zhluboka nadechla. V duchu jsem objala Lanu, i tátu, i celý můj život a pak vše nechala jít.

,,Tak už nejspíš nemá smysl se tu dále zdržovat, že?" Dala jsem do toho poslední zbytky hrdosti, která ve mně zbyla.

Lokimu se na tváři objevil pobavený úšklebek. Beze slova ke mně natáhl ruku a já se tak moc snažila, aby se ta moje netřásla, když jsem ji vkládala do jeho dlaně.

Pak vzhlédl k obloze a já ho napodobila.