Podvol se mi! (Loki ff)

Odloučení

Stála jsem tam jako přibitá, když se mnou Loki trhl. „Musíme okamžitě jít!" řekl a táhl mě za sebou.

„P-počkej, ale kam?" snažila jsem se mu stačit, ale prostě to nešlo.

„Prostě pryč," zněla jeho odpověď. Hnali jsme se chodbami paláce a já přemýšlela, co pro nás znamená to, že to Ódin ví. Netušila jsem čeho by mohl být schopný, ale zdálo se, že Loki ano.

Všechno nám chvíli vycházelo, jenže potom se to samozřejmě muselo zkazit. Před námi se zjevil houf vojáků v čele s Ódinem. Loki mou ruku sevřel pevněji a schoval mě za sebe. Všichni na nás mířili kopími a Ódin k nám vykročil. Na tváři měl takový ten škleb, který nevěstil nic dobrého a k tomu nepříčetný výraz. Došel až k Lokimu a řekl mu: „Kam ten spěch?"

Loki ho probodával pohledem, když se mu pokřivený úsměv ještě víc roztáhl. V tom luskl prsty a najednou jsme se všichni ocitli v trůnním sále. Nikdy mi tohle cestování nevadilo, ale teď se mi udělalo značně nevolno. Ódin si mezitím v klidu došel k trůnu a usedl na něj. Kolem nás se do tvaru U sestavili vojáci a opět na nás mířili zbraněmi.Všimla jsem si, jak Loki pevně zatnul čelisti.

„Víš, já... dlouho jsem přemýšlel," začal Ódin po chvíli a díval se do prázdna před sebe, „pořád jsem si to přehrával v hlavě a říkal jsem si: ,Jak? Jak jen mohli? Jak se jim podařilo dostat se do Asgardu? Jak by jenom oni – ti ohavní nelidští tvorové – mohli přejít přes něco tak zabezpečeného jako je Bifrost?" pokládal jednu otázku přes druhou a jeho hlas zněl nebezpečně jako ostří nože přejíždějící po kameni.

Loki sebou jen nepatrně trhnul a já k němu vzhlédla. V očích mu šlehaly plameny hněvu mířené ostře na Ódina, který se teď na trůnu napřímil a s tím jeho šíleným výrazem opět promluvil: „Tak Loki, jak se jim to podařilo, hmm?"

A Loki jen pokrčil rameny. „To opravdu netuším," procedil skrz zaťaté zuby, „možná jen nejsi schopen ochránit svou říši." Jen co to řekl, pevně jsem semkla víčka. Prosím, nedělej to... snažila jsem se Lokimu pohledem vsugerovat, jenže Loki oči opět stočil k Ódinovi, kterému se přísné rysy jeho tváře napnuly, ale nic víc. Otřásla se mnou silná nejistota, když se tomu jen škaredě zasmál.

„Hm... ne, to nebude tím," tvářil se přemýšlivě, „spíš se domnívám, že jsem byl zrazen," odtušil nakonec. Loki se zhluboka nadechl a Ódin to postřehl. „Ano, taky to shledávám šokujícím," pokýval Ódin hlavou s hraným udivením na tváři. Loki byl napjatý stejně jako já. Vůbec se mi nelíbilo, kam tohle směřuje.

„No a když jsem dospěl k tak strašnému závěru," pokračoval, „lámal jsem si hlavu s tím, kdo by to mohl být? Kdo by zradil svého krále?"

Loki už ztrácel nervy s tou jeho přetvářkou a já jsem jen taktak stačila na to, abych ho udržela, když Ódin mluvil dál: „Tak jsem svou žalem zatíženou mysl napínal dál... Byl to snad Heimdall, kdo mě zradil? Nebo někdo ze stráží či služebnictva? A nebo-"

„Přestaň už s tou komedií!" Jak jsem čekala, Lokimu došla trpělivost. „Prostě už řekni, že za to můžu já, ať už to máme za sebou!" procedil Loki podrážděně.

Ódin chvíli mlčel a přejížděl po Lokim zkoumavým pohledem. „Takže to přiznáváš!" vyštěkl.

„Ne! Já jsem to nebyl. Proč bych to dělal?!"

„Proč? Přeci nejsi hlupák! Jsi jedním z nich. Co ti slíbili za to, že jim pomůžeš se sem dostat? Trůn, je to tak, že?! Ach Loki...ta tvoje posedlost po moci. Jen se podívej kam tě to dostalo. Však jen kvůli tomu je teď Frigga mrtvá!" zakřičel Ódin a prudce se zvedl z trůnu. Nechtělo se mi ani věřit, že něco takového vůbec řekl. Loki už proti němu chtěl vyrazit, ale na poslední chvíli jsem ho sevřením jeho ruky zastavila. Kdyby se s ním totiž pustil do křížku, tak by to rozhodně nedopadlo dobře, vzhledem k tomu, že kolem nás stály snad dva tucty vojáků s připravenými zbraněmi.

„To nemůžeš myslet vážně! Já bych ji nikdy neublížil, miloval jsem ji! Kdybys nebyl zaslepený tím odporem vůči mně, tak bys sám slyšel jak šíleně tvá slova zní! Proč bych pomáhal těm, kteří se mě vzdali? Proč bych vědomě vystavil v nebezpečí jediné dvě osoby, na kterých mi záleží? Vážně myslíš, že bych něco takového riskoval?!" Lokiho hlas se rozezněl po celé místnosti. „Podle tebe za vše co se ti nehodí můžu já. Je to nejspíš snadné to na mě pokaždé hodit, že? Jenže já už toho mám dost! Víš, rád bych byl tím monstrem, za které mě pořád máš, protože pak by ze mě byla jen bezcitná bytost, která se stará jen sama o sebe... jenže jestli jsem tím někdy byl, tak už nejsem. Jako malej kluk jsem nechtěl nic víc, než aspoň nepatrný náznak tvojí pozornosti, tvého zájmu, ale ty ses ode mě okamžitě odvrátil! Ani jsi mi nedal šanci. A víš co? Jsem rád, že nejsem tvůj syn!" vydechl a pokračoval. ,,Jediná Frigga mě přijala a nevadilo jí kým jsem. Chovala se ke mně jako k vlastnímu, i když jsem jí to neulehčoval. Udělala pro mě tolik věcí, že bych ji to nikdy nemohl ani zdaleka splatit, tak se mi tady nesnaž namluvit, že bych byl schopen ji vystavit takovému nebezpečí!" zakřičel na Ódina tak ostrým tónem, až mi z toho přejel mráz po zádech. Loki zrychleně dýchal a ruce měl pevně sevřené v pěst až mu zbělely klouby. Ódinovy se hněvem rozechvěla ramena a vojáci k nám přistoupili blíž, když se hrnul našim směrem.

Ráznými kroky došel k Lokimu a těsně před ním se zastavil. „Pozor na jazyk!" zaskřípal zuby, „Můžeš říct cokoliv, mluv jak dlouho chceš, ale mě neoklameš. Lhaní ti jde přeci dobře. Já vím, že ses mi celou dobu snažil pomstít, jen mě nenapadlo, že zajdeš až tak daleko... připravil jsi mě o to nejdražší a já udělám totéž!" zahřměl tak hlasitě až jsem sebou trhla. Než jeden z nás stačil něco udělat, měl už Loki na rukou kovová pouta s řetězy, které drželo šest vojáků, tři a tři po obou stranách. Vystrašeně jsem k Lokimu vzhlédla ale v tom už mě chytil Ódin za paži a od něj mě odtáhl. „Svůj dlouhý život dožiješ zavřený v žaláři, už ji nikdy nespatříš a svou dceru nikdy neuvidíš vyrůstat!"

Loki ke mně střelil pohledem a ten mě zasáhl jako nůž do srdce – bolelo to.

„Nechte mě!" vykřikla jsem třesoucím se hlasem a snažila jsem se mu vzepřít tak jako Loki vojákům, ale oba jsme selhávali.

„Pusť ji!" Loki sebou dál zmítal a snažil se ke mně dostat tak usilovně jako já k němu, ale Ódin mě držel dost pevně na to, aby se mi to nepodařilo. Pak Ódin vydal rozkaz: „Odveďte ho!" načež těch šest trhlo řetězy a táhli Lokiho pořád dál a dál ode mě. Já nepřestávala a snažila se osvobodit, i když jsem věděla, že se mi to nepovede. Volala jsem jeho jméno a on moje. Slzy mi začaly stékat po tvářích.

„Stejně... jak ty bys mohl být otcem?" zavolal na Lokiho, který se ještě otočil s takovou nenávistí v očích, co jsem u něj dosud neviděla a než ho odvedli, podíval se ještě na mě, pohled mu zjemněl a jakoby mi tím říkal já to takhle nenechám!