Podvol se mi! (Loki ff)

Seslán z nebes

„Pomozte mi někdo!" křičela jsem kolem sebe a v náručí držela Lanu, svoji kamarádku, která utrpěla vážné poranění po autonehodě. Já vyvázla jenom se škrábanci.

Zrovna jsme se vracely ze srazu s bývalými spolužáky z univerzity, kam jsme s Lanou chodily společně. Ostatně nerozlučné jsme již byly od útlého dětství.

Lana pro mě byla víc než kamarádka. Byla moje jistota, opora v situacích, kdy se můj život v minulosti rozpadal na kousky – rozvod mých rodičů, nečekaná smrt mé matky, první zlomená srdce i každodenní těžkosti běžného života. Život bez ní jsem si nikdy nedokázala představit.

Třásla jsem s ní a všude byla krev. Nereagovala vůbec na nic. Proč jsme vůbec na ten pitomý sraz jely? Proč jsme místo toho nemohly zůstat doma? Proč se z té zatáčky muselo protijedoucí auto vyřídit v takové rychlosti? Proč Lana nestrhla volat na druhou stranu? Tolik otázek...

Nemůže přeci zemřít! Ať jsem se podívala, kam jsem chtěla, nikde nikdo nebyl. Klečela jsem v příkopu vedle zdemolovaného auta, ze kterého unikal dým jako z Lany život. Mobil rozbitý. Cesta liduprázdná. Čas jako by se zastavil – a já byla uvězněná v momentu, který se neměl nikdy stát. Proč se to muselo všechno takhle pokazit?!

Slzy mi stékaly po tvářích. „Pomozte..." naříkala jsem stále, i když jsem věděla, že mě nikdo neslyší.

Tohle je konec, pomyslela jsem si. Lana se nehýbala. Dívala jsem se na její klidnou tvář a zavřené oči, a kdyby nebylo té krve, co jí stékala po spánku a z pravého koutku úst, možná bych mohla říct, že vypadala, jako by spala. Já ale věděla svoje...

Už jsem ani nedokázala rozeznat, jestli se mi to jen nezdálo, ale náhle jsem uslyšela tiché kroky. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem vzhlédla vzhůru. V první vteřině jsem si myslela, že blouzním.

Blížil se k nám tak pomalu a ležérně. Vypadal přitom jako anděl smrti, který právě sestoupil z nebes, aby Lanu odnesl pryč.

Zalapala jsem po dechu, když přistoupil blíž. Tohle nemůže být pravda, opakovala jsem si v duchu. Pamatovala jsem si na den, když jsem ho viděla poprvé. To bylo před dvěma lety na obrazovkách všech televizí ve Státech, kdy stál v čele mimozemské invaze, která navždy změnila chápání světa všech lidí na Zemi. Tohle nedávalo žádný smysl. Co tu sakra dělal? A proč právě on?

„N-neubližuj nám!" žádala jsem a Lanu sevřela pevněji v náručí. Jindy bych si pomyslela, jaká to je ubohost, ale teď jsem se na nic jiného nezmohla. Byla jsem zničená.

On mlčel, jen přistoupil blíž pomalými kroky, jako by měl všechen čas světa. Pozoroval mě přitom svýma modrozelenýma očima a jeho tvář působila, jako by ji někdo vytesal z mramoru – tvrdá, chladná, a přitom nelidsky krásná.

Na úzkých rtech mu hrál úsměv – jediná radost, která v něm ale byla, byla ta z mé bezmoci. Povýšeně na mě shlížel a já snad ani nedýchala. Pohled pak upřel na Lanu v mé náruči. S opovržením pronesl: „Jak málo vám Midgarďanům stačí, abyste se k smrti přiblížili."

Ta slova mě zasáhla víc než jakýkoliv výsměch. Bylo v nich pohrdání. Nechuť. Ale taky jakási zvrácená zvědavost. Opět jsem zalapala po dechu, který se mi nebezpečně zrychloval, tak jako údery srdce.

Strach, který mi naháněl, jsem se snažila potlačit, jak nejvíc jsem dokázala. Ještě jednou jsem se podívala na Lanu a prostě jsem nepřemýšlela, když jsem vykřikla: „Prosím, zachraň ji!" .

V jeho výrazu jsem zahládla známky překvapení. Zřejmě nečekal, že něco takového uslyší. Díky zoufalství, které se mi ale dralo z hrdla, známky údivu v okamžiku nahradily zlověstné jiskry v jeho očích a úšklebek, který mu zvlnil rty.

„Zachránit ji?" zopakoval, jako kdyby nerozuměl. „Nuže... Mohu ti pomoci, avšak něco tě to bude stát...." řekl prostě. Zaraženě jsem zamrkala. Nečekala jsem takovou odpověď. Vlastně ani nevím, co jsem čekala... Věděla jsem ale jen jedno – jestli je zde šance Laně vrátit život, musím to udělat.

„C-co za to chceš? " vydala jsem ze sebe a potlačila nové slzy. Upřel na mě pronikavý pohled. Zamyšleně na mě hleděl, mírně naklonil hlavu na stranu, jako by o tom stále přemýšlel.

„Řekněme....tebe," odmlčel se. Šokovaně jsem vyvalila oči.

„Cože?" zeptala jsem se, jako bych nerozuměla.

Ruce spojil za zády. „Je to prosté, její život za tvůj," řekl a pokrčil rameny. Srdce mi muselo vynechat jeden úder a pak se hbitě rozeběhlo.

„J-já nechápu..." zajíkla jsem se.

Teď se mu rty semkly do přísné linky. „Budeš mi patřit. Její život za tvůj!" zvýšil hlas. Ještě víc jsem kolem Lany sevřela ruce.

„Já-" dostávala jsem ze sebe, když mě přerušil: „Řekl bych, že zanedlouho vykrvácí. Rozmýšlej rychleji," varoval mě klidně.