Podvol se mi! (Loki ff)

Devět světů

Ospale jsem otevřela oči. Chvíli jsem šokovaně zírala do neznámého stropu, než jsem si vzpomínkou na minulou noc uvědomila, kde to jsem. S trhnutím jsem se posadila a chvíli jen otupěle zírala do prázdna. Loki tu nebyl.

Jak jsi něco takového mohla dopustit? Moje svědomí mi to dávalo pořádně sežrat a já bych se na místě nejradši propadla. Byla to bohužel pravda... Jak jsem to mohla dopustit? Jenže to přeci nebyla jen moje vina, ne?

Zajímalo by mě, kde teď Loki je. Co právě dělá? Nad čím přemýšlí? Ježíši!Já ho z té hlavy snad nedostanu!

Tak moc jsem chtěla zůstat schovaná pod přikrývkami a vyhnout se tak následkům, které mě za mojí slabost čekaly, ale nemohla jsem. Tohle byly jeho přikrývky, jeho postel a jeho pokoj. Bylo mi jasné jen jedno – musím zmizet dřív, než se třeba stačí vrátit. Proto jsem se rychle oblékla a zmizela odtamtud, jak nejrychleji to šlo.

Moje strategie, jak přežít setkání s ním, bylo dělat jakože se nic nestalo. Už teď mi docházelo, jak moc je to pitomé a nedospělé, ale na vymýšlení něčeho jiného jsem měla jen hodně málo času. Takže když jsem vstoupila do sálu, kde se podávala snídaně, popřála jsem Frize dobrou chuť, sedla si naproti ní a na Lokiho jsem hodila jen velmi letmý pohled. On seděl v čele stolu a ani se na mě nepodíval. Vedl rozhovor s Friggou a vypadalo to, že mou přítomnost vůbec nevzal na vědomí. Neuvědomovala jsem si, že mi to vadí, dokud jsem se nepřistihla, jak pevně svírám ruce v pěst a jak se mračím.

Klid, o nic nejde, snažila jsem si namluvit, ale už teď jsem věděla, že mi to k ničemu nepomůže. Jeho ignorace mě dopalovala čím dál víc. Dívala jsem se na něj a pohledem se ho snažila přimět, aby ke mně zvedl oči, to se ale nestalo. Loki se díval někam do prázdna a výraz v jeho tváři byl nečitelný.

Najednou do sálu vpadlo pět mužů ve zbroji. Všichni se Lokimu poklonili a ten s nejvyšší hodností před svého krále předstoupil. „Můj pane,"začal mluvit a pokračoval: „Jde o Vanaheim. Žádají pomoc."

Můj i Friggin pohled se stočil k Lokimu, který podrážděně zatnul čelist. „Omluvte mne," řekl jen a následně spolu s těmi muži opouštěl místnost. Zmateně jsem se za ním dívala a než si to stačila pořádně rozmyslet, vstala jsem taky.

„Budu hned zpátky," řekla jsem Frizze a pak vyběhla za Lokim ze sálu. S těmi pěti muži mířil někam pryč. Nejspíš mě slyšeli přicházet (spíš přibíhat) a tak se zastavili a otočili. Loki jim ale hned rozkázal ať jdou dál a proto se opět rozešli a zmizeli pryč.

Na chodbě jsme tak zůstali jen my dva a já si až teď uvědomila, že tohle možná nebyl nejlepší nápad a že jsem to měla nechat být. Loki se pomalými kroky přiblížil a přede mnou se zastavil.

„Já... musíme si promluvit." Nejistě jsem si přešlápla a protože jsem nevěděla co s rukama, založila jsem si je na prsou. Loki jen tázavě povytáhl obočí a jeho pohled působil tak významně. Ze mě přitom vyšel zvuk, který bych jen stěží mohla přirovnat k nervóznímu smíchu. Pak jsem se ale zhluboka nadechla a řekla: „To, co se včera stalo, se jednoduše stát nemělo."

Loki mírně naklonil hlavu ke straně a vypadalo to, jako by o mých slovech vážně přemýšlel. „Souhlasím," promluvil pak po chvíli.

„O-opravdu?" Nevím proč mě to překvapilo. Co jsem vůbec čekala?

Loki spojil ruce za zády a napřímil se. „Ano. Šlo o chvilkovou nerozvážnost, ke které nemělo nikdy dojít."

„Chvilkovou nerozvážnost?" zopakovala jsem, jako bych nerozuměla.

„Ano," řekl znovu. „Byl to jen moment slabosti... kdyby ses mi tak ochotně nenabízela, pak bychom tuhle situaci nemuseli řešit."

Šokovaně jsem sebou trhla. „Prosím?!" Slyšela jsem dobře? Loki na mě ale jen hleděl s neutrálním výrazem a já si všimla, že opět zatínám ruce v pěst. „Tak já jsem se ti nabízela?!" vykřikla jsem hlasitěji, než jsem chtěla. „To tys mě svedl!"

Lokimu se na tváři objevil úšklebek. „Záleží na úhlu pohledu." Pokrčil rameny a v očích mu přitom zajiskřilo. „Nyní mě omluv, musím jít." S tím se otočil a odešel.

Já tam ještě dobrou chvíli zůstala stát a jen zírala před sebe. Tohle snad nemůže být pravda, pomyslela jsem si pobouřeně, ale i přes to jsem cítila, jak se mi koutky úst zvedají v úsměv.

Konečně jsem se vrátila do sálu a posadila se na své místo. „Všechno v pořádku?" ujiťovala se hned Frigga.

„V naprostém," odpověděla jsem jí a dala si dost záležet na tom, aby můj hlas zněl vyrovnaně. „Kdo je Vanaheim?" zeptala jsem se po chvíli. 

„Vanaheim není osoba, ale jeden z Devíti světů, má drahá," potřásla nade mnou hlavou.

„Z Devíti?" Nestačila jsem se divit. Frigga odložila příbor.

„Dojez a já ti všechno vysvětlím," usmála se.

A jak řekla, tak i udělala. Po snídani mě zavedla do místnosti plné knih.

„Posaď se, řekla a ukázala na jedno z křesel u velkého okna. Na chvíli se mi ztratila mezi těmi všemi knihami, ale pak se vrátila s jednou velkou knihou v náručí, kterou položila na stůl. Měla koženou vazbu a nápis na přední straně byl v pro mě neznámém jazyce, jako celá kniha. Frigga ji otevřela. „Vysvětlím ti to tak, abys to pochopila," řekla a nezapomněla při tom na svůj milý úsměv. Při každém jejím úsměvu, jsem ji měla pořád víc ráda. Vždycky se ke mně chová tak mile.

Pak začala vysvětlovat: „ Asgard i Vanaheim se řadí mezi Devět světů, stejně tak jako Midgard - vaše Země. Patří mezi ně také Jötunheim, odtud pochází Loki. Je to země Mrazivých obrů. Dále Muspellheim - ohnivý obři. Svartalfheim - temní elfové. Proti němu stojí Alfheim, domov světlých elfů. Pak už zbývají ledoví obři z Niflheimu, Vanové z Vanaheimu a nakonec Helheim, který by se dal pojmout jako říše mrtvých. Nedostanou se tam všichni mrtví. Ti co zemřou hrdinskou smrtí - v boji a podobně, tak ti odcházejí do Valhally, síně padlých," vysvětlovala, přičemž otáčela listy v knize a ukazovala mi obrázky s tím spojené. Nechtělo se mi ani věřit, že něco z toho, co říkala je skutečné.

Frigga pokračovala: „Všech Devět světů spojule Yggdrasil, světový strom, který znázorňuje osu všech světů. Mezi světy se dá různě cestovat, nám k tomu slouží Bifrost, ostatně tím si se sem dostala." Svoji „přednášku" zakončila s úsměvem.