Podvol se mi! (Loki ff)

Nečekané střetnutí

Od hradeb jsme s hnali lesem. Doufala jsem, že nenarazím do nějakého stromu, protože mi kapuce zakrývala oči. Naštěstí jsme se z lesu vymotali dřív, než k tomu stačilo dojít.
Před námi se nejdřív objevil první dům, pak druhý a následně další a další.

Došli jsme do města. Domy byly postaveny převážně z kamene, měli slaměnou střechu a stály blízko sebe.

Loki mě zatáhl do úzké uličky mezi dvěma domy, kterou jsme se dostali na náměstí. Veprostřed stála kamenná fontána a domy na náměstí byly hnány do půlkruhu, jen veprostřed se otevíraly do široké ulice lemované dalšími obydlími. Byli tu postavené stánky a lidé tu prodávali nejrůznější věci. Z náměstí šlo vidět palác, který se tyčil za korunami stromů. 

„Páni," vydechla jsem. Bylo tu krásně! Na tváři se mi rozlil široký úsměv, kterého jsem se nemohla zbavit. Kolem nás chodili lidé – hodně lidí. Navzájem se zdravili, povídali si a nakupovali. Nadšeně jsem se otočila na Lokiho, ten ostražitě pozoroval dav, který nás obklopoval. Abych si mohla všechno lépe prohlédnout, nadzvedla jsem si kápi. Byla jsem v pokušení si ji sundat, ale když jsem si všimla stráží procházejících davem a dohlížejících na chod trhů, tak jsem toho nechala a spíš si ji do tváře nahrnula. Loki si jich nejspíš musel všimnout taky, protože se přikrčil a zatáhl mě mezi dav, kde jsme splynuli s ostatními.

Brali jsme stánek po stánku. Prohlížela jsem si, co ti lidé nabízejí za nejrůznější a i za nejpodivnější věci. Jak jsme tam tak procházeli, přišlo mi to jako procházka časem. Jak už jsem zmiňovala předtím, byla tu spousta věcí a já jimi byla tak unešená, že jsem se ani nedívala na cestu a potom... BUM. Narazila jsem do něčeho kovového. Jak se ukázalo, bylo to brnění jednoho strážce.

„Dívej se na cestu, ženská!" zavrčel na mě. Loki se vedle mě napřímil a já o krok ustoupila. „Slušila by se omluva. Ty snad neumíš mluvit?!" nadnesl ten muž výsměšně. To vážně neměl říkat, protože v ten moment už Loki stál přede mnou a jednou ranou ho srazil k zemi. Kolem nás jsem zaslechla několik výkřiků a když jsem se podívala, tak se na nás všichni dívali. Loki na nic nečekal, chytil mě za ruku a rychle mě táhl pryč, protože ten strážce se už probral z prvotního šoku a začal se zvedat. Přes dav jsme si razili cestu ven z toho šílenství.

 „Stůjte!" slyšela jsem za námi hlas toho muže. A volné odpoledne bylo rázem pryč...

Nyní jsme už běželi zas nějakou uličkou mezi domy a za jedním jsme se konečně zastavili. Vypadalo to, že jsme se mu ztratili.

„To jsi neměl dělat," vydala jsem ze sebe, když jsem popadla dech.

„Že neměl? Takhle s tebou nemá co mluvit!" i pod tou kápí jsem poznala, že se mračí. Na jednu stranu bylo potěšující něco takového slyšet, ale na druhou jsem se tomu musela v duchu smát. Takový přístup mi nepřišel nijak zvláštní. Stačilo do někoho takhle narazit v metru a křičeli by na vás někdy i mnohem hůř. Pro odvození tématu jsem navrhla, abychom už raději šli a Loki se mnou souhlasil. Otočili jsme se a...

Před námi se nevím odkud zjevila nějaká stařena. Leknutím jsem nadskočila a vrazila tím do Lokiho. Krčila se a byla oblečená v různě barevných kusech látky, které byly sešité dohromady jako šaty. Na krku jí o sebe cinkalo asi pět podivných přívěsků. Šedivé vlasy jí vypadávaly z šátku, který měla ovázaný kolem hlavy. Loki na ni hleděl stejně udiveně jako já. Oba jsme se rázem rozešli a chtěli ji obejít, ale postavila se nám do cesty.

„Kam ten spěch, Vaše Veličenstvo?" pronesla skřípavým hlasem. Loki sebou trhl. „Nač schovávat své tváře?" Přiblížila se k nám. Jak to mohla vědět? 

Loki si zlostně shrnul kápi. „Co chceš za příslib tvého mlčení?" zeptal se jí chladným hlasem.

Stařena k němu vzhlédla. „Já nežádám nic, snad jen... podej mi ruku, můj pane," zaskřehotala. Ani trochu se mi to nelíbilo.

„Ty mi chceš vyvěštit budoucnost?" Loki výsměšně povytáhl obočí.

Ta žena jen pokrčila rameny. „Jen malá věštbička." Vlídně se na Lokiho usmála, ale mě to spíš přišlo jako zlověstný škleb. Loki si ji změřil pohledem, ale než stačil ještě něco říct, natáhla se k němu, popadla ho za ruku a otočila ji dlaní k nebi.

„Hmm...," Zkoumavě si prohlížela jeho dlaň. „Na to, že je dnes tak krásně, máš podivně chladnou ruku, můj pane," nadhodila. 

„To je vskutku podivné..." zamručel a přimhouřil oči, „a pokud je to vše, pak-"

„Trpělivost, pane," přerušila ho, trhla s jeho rukou a vrásčitými prsty mu přejela po dlani. „Přijdou velké změny, to je jisté," řekla a jeho ruku zkoumala dál. „Aaa, tohle je zajímavé! Čeká tě velké rozhodnutí, můj pane. Rozhodneš-li se správě, zachráníš tím víc než jen jeden život." Při tom upřela zrak na mě a já vytřeštila oči. Loki se na mě podíval a pak zpět na tu stařenu. Vůbec ale vůbec se mi nic z toho, co řekla nelíbilo a ani jsem to pořádně nechápala.

„Loki?" zatahala jsem ho za volnou ruku. „Pojďme už," špitla jsem, ale on jakoby mě snad ani neslyšel.

„Co když se rozhodnu špatně?" zeptal se jí.

Stařena se na něj významně podívala. „No, to zjistíš až se tak rozhodneš." Opět pokrčila rameny.

„To mi jako odpověď nestačí!" pronesl Loki důrazně. Jeho reakce ji nijak zvlášť neznepokojila.

„Věštby jsou pomíjivé, můj pane. Ty sám by jsi to měl vědět líp než ostatní. Nemůžu ti odpovědět, protože na tvou otázku odpověď není. Rád bys věděl, jak poznáš správné rozhodnutí od špatného? To nepoznáš! V tom to celé je." Začala se trhaně smát, jako by na tom bylo snad něco vtipného. Loki jí svou ruku rázně vytrhl.

„Pěkně řečeno, to musím přiznat. Jen kdyby to byla pravda! To samé můžeš namluvit každému!" řekl Loki a otočil se na mě. „Odcházíme!" chytil mě za ruku a vykročil. No, že ti to trvalo, chtěla jsem říct, ale raději jsem mlčela. Předpokládala jsem, že tímto náš „výlet" definitivně končil. Šel k lesu a já ho následovala.

„Ty víš, že mám pravdu!" zaskřehotala za námi ještě ta stařena, ale Loki se už ani neotočil.

Vraceli jsme se stejnou cestou jakou jsme přišli.

„Zpomal!" křikla jsem na něj, protože jsem mu sotva stačila. Dostihla jsem ho až u hradební zdi paláce. „Co tím vším ta ženská sledovala?" uvažovala jsem nahlas, když se Loki zastavil a hledal to nejlepší místo, kde se dá zeď přelézt.

„Prostě to neřeš! Jen si vymýšlela, nic víc," odsekl.

„Tak proč ses tak rozčílil?" chtěla jsem vědět.

Loki po mně střelil pohledem. „Já se ne... To je jedno," vydechl a tím s i zklidnil. „Prostě to nech být." hlas měl pevný ale v jeho očích jako bych zahlédla známku nejistoty. Pro jeho klid jsem toho opravdu nechala a s jeho opětovnou pomocí přelezla zeď. Pak už jsme o tom nemluvili a přes zahradu se nepozorovaně dostali zpět do paláce.

Ahoj všichni,

Po dlouhé době je tu nový díl. Zaprvé se chci omluvit, že už nepřidávám tak často, jako tomu bylo dřív. Příběh se už pomalu hrne ke konci a vymyslet něco jenom proto, abych zaplnila kapitoly, které jenom oddalují nevyhnutelné pro mě není úplně snadné a vám se možná zdá (mně totiž určitě), že už vymýšlím kraviny :D. Taky doufám, že mě za vývoj v příběhu potom neukamenujete. A zadruhé vám chci popřát krásné Vánoce a všechny svátky, které budou následovat, včetně Nového roku. Dávejte na sebe pozor a mějte se hezky :D