Podvol se mi! (Loki ff)

Nový úhel pohledu

 ,,Neboj se toho, co neznáš, Liv. Možná v tom najdeš víc domova, než sis kdy dokázala představit." Friggy slova mi pořád zněla v hlavě. O čem to mluvila? Nebo možná o kom? Ležela jsem v posteli a tupě zírala na klenutý strop.

Tohle nemá smysl. Musela jsem ze sebe ty myšlenky prostě setřást. Vyšla jsem proto na balkón v mém pokoji a s rukama položenýma jeho římse jsem hleděla do zahrady pode mnou. Zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu a pozorovala koruny stromů, jak se lehce pohupují v mírném vánku.

Na chvíli jsem zavřela oči a snažila se na nic nemyslet. Napadlo mě, že bych pak za Friggou mohla zajít. Ne pro další hádanky, ale kvůli její společnosti, ve které jsem se cítila příjemně.

Když už jsem se rozhodla, že se za ní vydám, v zahradách jsem spatřila Lokiho. Bylo to vlastně poprvé od té večeře, kde jsem ho viděla naposledy.

,,Budeš dělat to, co se ti řekne! Jsem král! A ty se budeš řídit mými příkazy!" To byla poslední slova, která mi toho večera, kdy jsem naprosto přemožena opouštěla hodovní síň, řekl. Dost jasně jsem si dokázala vybavit jeho chladné oči i to, s jakým hněvem ta slova pronesl. Nad tou vzpomínkou jsem se nechtěně zachvěla.

Loki vyšel ze stájí a vedl za sebou svého černého koně, kterého jsem včera pozorovala na pastvině. Zastavil se s ním až v prostředku zahrad u velké kamenné studně. Do rukou vzal vědro s vodou a otočil se ke koni, který k vědru natáhl svůj dlouhý krk a začal pít.

Chtěla jsem se otočit na patě a odejít, ale něco na té scéně, která se přede mnou odehrávala, mě drželo na místě.

Němě jsem pozorovala, jak se Lokiho ruka plynule pohybovala po zvířecí hřívě – jistě, klidně a s něhou, kterou bych u něj nečekala ani omylem.

Kůň spokojeně stříhal ušima. Očividně mu důvěřoval, jako by věděl, že právě od něj mu nehrozí žádné nebezpečí.

Na Lokiho tváři jsem zahlédla úsměv, který jeho jinak přísnou tvář úplně proměnil. Nejednalo se vůbec o zlověstný úšklebem, který jsem si od něj vysloužila už tolikrát a který jediný jsem znala. Tohle bylo něco docela jiného. Tenhle úsměv byl klidný, jemný a upřímný. Odhaloval přede mnou úplně jiného člověka.

Nevěřícně jsem zamrkala. Tohle nemůže být on.

Z mého zamyšlení mě vytrhl Loki, který najednou otočil hlavou, jako by tušil moji přítomnost, a naše pohledy se střetly. Byl zřejmě zaskočen, že mě vidí. Pak se ale jeho tvář zachmuřila a rysy ztvrdly. Z místa se však nepohnul, a tak jsme na sebe chvíli jen tiše hleděli.

Naše zvláštní spojení přerušila až žena, která na Lokiho musela zavolat, já ji ale neslyšela. Když se otočila, poznala jsem, že je to Frigga. Střelil po ní pohledem a já konečně vydechla. Nevím, co mu řekla, ale v tu ránu spolu spěšně odcházeli pryč.

Ještě chvíli jsem jen otupěle stála na místě, než jsem se vzpamatovala.

Kůň tam zůstal sám jen s vědrem, které Loki postavil na římsu studny. Nevěděla jsem, co mám dělat. Sice to nevypadalo, že by někam mohl utéct – rozhodně se na to nechystal – ale něco mi říkalo, že ho tam takto nechat nemůžu. Rozhodla jsem se proto, že za ním půjdu a odvedu ho zpět do stáje.

Za tu chvíli, než jsem stačila seběhnout schody a vejít do zahrad, kůň nikam neutekl, jen s nadšením okusoval stébla trávy. Jak jsem se k němu blížila, zvedl ke mně hlavu. Ostražitě mě pozoroval jako posledně.

,,To je dobrý," promluvila jsem na něj pomalu, ,,mě se bát nemusíš." Kůň přešlápl. Zřejmě zvažoval, jestli mi může věřit.

Udělala jsem k němu jeden krátký krok. Kůň začal odfrkávat a znovu přešlápl. Když už jsem si myslela, že se splaší a uteče pryč, udělal něco, co mě překvapilo – rozešel se ke mně.

Pomalu jsem k němu natáhla ruku a pak mu konečně přejela po dlouhém krku. V jeho očích jsem sice viděla, že mi tak úplně nedůvěřuje, ale z nějakého důvodu mě nechal se ho dotknout.

„Takže... on se k tobě chová hezky?" zamumlala jsem do ticha. Odpovědí mi bylo jen krátké pofrknutí. „To by mě zajímalo, jak jsi to dokázal." Pohladila jsem ho znovu. „Třeba je tvoje tajemství v tom, že neodmlouváš..." S povzdychem jsem se na něho pak podívala. „Tak pojď, už si měl dost."

Jemně jsem trhla za jeho uzdu a on okamžitě zpozorněl. Vedla jsem ho do stáje a on mě, k mému překvapení, poslušně následoval.

Dovedla jsem ho do jedné ze stájí, o které jsem se domnívala, že je jeho, vzhledem k tomu, že ostatní byly obsazené. Ještě jednou jsem ho pohladila, on v odpověď snad spokojeně zastříhal ušima a zahrabal kopytem. Už jsem byla na odchodu, když tu se u východu mihl stín. Pohotově jsem se otočila a ve dveřích spatřila vysokou postavu. Netrvalo mi dlouho a já poznala, že je to Fandral.