Podvol se mi! (Loki ff)

Promluva do duše

Probudila jsem se do krásného slunečného dne. A až po delší době jsem si uvědomila, že dnes se vracím domů. Ta představa byla tak neskutečná, až se mi tomu nechtělo věřit. Ale těšila jsem se, tak moc! A přece... úsměv na tváři se mi nedařilo vykouzlit.
Vstala jsem z postele. Klidně bych mohla odejít už teď, ale byl tu jeden člověk, se kterým jsem se musela rozloučit.

Zaklepala jsem na její dveře.

„Pojď dál, Liv," ozvalo se za nimi. Ptát se jak ví, že jsem to já už mě ani nenapadalo. Vešla jsem tedy dovnitř a než jsem stačila něco říct, Frigga mě předběhla: „Nestůj tam tak. Pojď, posaď se. Dáme si čaj."

Posadila jsem se do křesla naproti ní. Na stolku mezi námi už byly přichystané dva zlaté hrnky a konvice s čajem. Frigga čaj nalila nejdřív mně a pak i sobě.

„To je ale krásný den, že?" pronesla a zahleděla se z velikého otevřeného okenního výklenku, jimž k nám proudil teplý vánek. Nechtělo se mi s ní loučit. Měla jsem ji velmi ráda a myšlenka na to, že ji už neuvidím mi svírala srdce. Byla pro mě trochu jako matka, kterou jsem nikdy nepoznala.
Výraz ve tváři mi povadl. Friggiiným očím to samozřejmě neuniklo.

„Copak se děje?" zeptala se mě.

Zhluboka jsem se nadechla. „Dnes se vracím domů," oznámila jsem jí a čekala na její reakci. Vypadala zaskočeně.

„Opravdu? Inu, to jsou mi novinky," divila se. Já sama jsem tomu pořád nějak nevěřila. Nebo jsem nechtěla?

„Budete mi moc chybět," přiznala jsem upřímně.

Ona se usmála. „Však ty mi taky budeš chybět, Liv! Byla jsi mi příjemnou společnicí." Její výraz ve tváři posmutněl, ale snažila se, aby to nebylo znát. Bylo mi to líto, opravdu bylo.

Dál už jsme seděly a jen pily čaj, než to poklidné ticho Frigga přerušila: „Stejně mi nejde na rozum, že se Loki tak snadno vzdá toho jediného, na čem mu záleží..." Zamyšleně se dívala před sebe. Z toho co řekla mi zaskočilo.
Nevěřícně jsem k ní vzhlédla. „Co prosím?" Určitě jsem slyšela špatně, pomyslela jsem si. Ale Frigga to zopakovala stejně tak, jak jsem to slyšela na poprvé.

„Tomu nevěřím. Všechno jste si nejspíš vyložila jinak, než to ve skutečnosti je," potřásla jsem nad tím hlavou, ale Frigga se mnou nesouhlasila.

„Svého syna znám moc dobře. Vidím jak se na tebe dívá, když si myslíš, že ti nevěnuje pozornost. Možná, že i proto tě nechá odejít..." pustila se do svých úvah. Já jsem nad tím jen stále třásla hlavou.

„Ne, to není možné. To je nesmysl," snažila jsem se jí to vyvrátit, protože jsem tomu nevěřila. Ale Frigga si za tím stála.

„Sama dobře někde v hloubi duše víš, že mám pravdu a to proto, že se cítíš stejně jako on." Nenuceně se napila z šálku a odložila ho na stolek. S každým jejím slovem ve mně rostl údiv.

„Já..." nenapadalo mě, co na to říct. Jen tak jsem tam seděla, neschopna něco udělat. Frigga se na mně jen dál usmívala. Ona člověku tedy dokáže poplést hlavu! Už jsem ani nevěděla, co si mám myslet.

„No tak, Liv. Nedívej se na mě tak. Nemůžeš to přeci popřít," řekla. „Pověz mi, proč doopravdy chceš domů?" zeptala se. Teď mi ta otázka přišla neuvěřitelně složitá a přece byla tak prostá.

„Protože tam mám rodinu, patřím tam," odpověděla jsem. Myslela jsem si, že je to ta správná odpověď. Frigga mě ubezpečila, že je správná, ale jen z části.

„A co je tedy ta další část?" zeptala jsem se, předstírajíc lhostejnost.

„Víš, s tebou je to tak těžké," pobaveně nade mnou potřásla hlavou. „Co když ti povím, že další částí je on. Vidím totiž, že se tomu bráníš stejně tak jako on. Bojíš se, že když tu zůstaneš déle, tak mu propadneš úplně celá a už to nebudeš schopna zastavit. Co mi na to řekneš?"

Úžas ve mně sílil. Udiveně jsem na ni hleděla. Jak ve mně může takhle číst? Ptala jsem se sama sebe. Snažila jsem se zklidnit svůj zrychlený tlukot srdce. Po tom, co všechno mi Frigga řekla, jsem si uvědomila, že se vůbec neznám. O pocitech a myšlenkách, o kterých jsem se domnívala, že jsou správné a ty jediné se ukázalo, že tomu tak vůbec není.

Když viděla můj výraz, řekla: „Prosím, odpusť mi, že jsem tě svými neuváženými slovy tak rozrušila. Měla jsem mlčet... když já jen nechci, abys litovala svého rozhodnutí. Musím také přiznat, že to dělám poněkud ze sobeckých důvodů, za což se mimochodem velice stydím a omlouvám. Loki se díky tobě totiž mění. Stává se z něho lepší člověk. Možná, že tobě to tak nepřipadá, ale mě a celému království ano."

„Já... netuším, co na to říct," přiznala jsem. Pořád jsem byla zmatená těmi novými úvahami, které se mi teď honily v hlavě. Frigga se opět usmála.

„Nemusíš na to nic říkat. Máš možnost volby. Je to čistě jen tvoje věc. Pokud odejdeš, pak ti dávám tedy sbohem, pokud se ale rozhodneš zůstat..." nedokončila to.

Už jsem stála u dveří, když jsem se na ni otočila s poslední připravenou otázkou: „Jak si můžete být tak jistá tím, že víte, co Loki cítí?"

Frigga se postavila čelem ke mně. „Pokud mi v tomhle nevěříš, jdi za ním a přesvědč se sama," řekla a s úsměvem mě vyprovodila.