Podvol se mi! (Loki ff)

Útěk (2. část)

Doběhla jsem ke stráženým dveřím od věznice a za rohem se přikrčila. Vykoukla jsem ze svého „úkrytu" a to zrovna v momentě, kdy se měnily stráže. Noví dva zaujali svá místa a já v tichosti čekala až tamti dva odejdou. Pak jsem si do dlaně nasypala trochu hvězdného prachu z lahvičky. V duchu jsem si připomínala, že s ním musím šetřit. Přeci jen toho nebylo mnoho. Očima jsem kmitala ze dveří na mou dlaň a přitom mi adrenalin zrychloval srdce.

Teď nebo nikdy, řekla jsem si a s hlubokým nádechem vyšla vpřed. Jakoby nic jsem se k nim blížila s lahvičkou schovanou za zády a se sevřenou pěstí s práškem. Říct, že jsem byla nervózní, bylo slabé slovo a nohy se mi třásly div mě ještě nesly.

Tak a bylo to tu. Možná jsem si měla vše promyslet líp, napadlo mě, ale na to už bylo stejně pozdě. Zrovna jsem je míjela a jeden ze strážců promluvil: „Co tu děláte takhle pozdě?"

Hlavně nepanikařit! Zastavila jsem se a otočila se k ním čelem. „Já jenom... nemohla jsem usnout, tak jsem se šla projít," zalhala jsem. Ano, vím, že to není dobrá lež, ale v tu chvíli jsem byla ráda, že jsem ze sebe dostala souvislou větu.

Strážci se na sebe podívali a proběhl mezi nimi němý rozhovor. Oba pak stočili pohled zpátky na mě a zkoumavě si mě prohlíželi. Mně se přitom tajil dech.

„Co máte za zády?" zeptal se najednou ten druhý.

„Nic,"odpověděla jsem pohotově a doufala, že tomu uvěří. Lahvičku jsem přitom uchopila pevněji.

„Prosím, dejte obě ruce před sebe," požádal mě jeden a ten druhý se natahoval po meči, který se mu houpal u pasu. Nemělo smysl neuposlechnout a tak jsem pomalu dala ruce před sebe.

„Dlaněmi vzhůru!" napomenuli mě oba naráz. Musí to být teď! Řekla jsem si a na to jsem máchla rukou a uvolnila prach v mé dlani. Než stačili tasit meče, blyštivý prášek jim dopadl na kůži a oni ztuhli. Hleděli na mě svými šokovanými výrazy, ale to bylo všechno, co mohli dělat. Trvalo několik vteřin než jsem se opravdu přesvědčila, že je všechno v pořádku a já můžu klidně pokračovat dál. Věděla jsem, že nemám moc času, protože stráže se budou zase střídat a já do té doby musím Lokiho osvobodit.

Za dveřmi se táhla tatáž tmavá chodba jako v tom snu. Jediné, co narušovalo ticho v ní, byly moje kroky dopadající na leštěnou dlažbu. Bylo tu jen tolik světla, že jsem jen taktak viděla na cestu před sebou.

Došla jsem na konec k těm menším ale zato mohutnějším dveřím. Ještě před tím než jsem je otevřela, jsem si do ruky nasypala další hrst prachu a pak už jsem vstoupila. Přede mnou se rozprostřela velká místnost a oči mi zalilo světlo z loučí. Rychle jsem se vzpamatovala a to právě ve chvíli, kdy se ke mně hrnul další strážce.

„Hej, vy!" křikl na mě a tasil meč. Jakmile byl tak metr ode mě, švihla jsem rukou a prášek se mu snesl na ramena. Pak jsem si rychle připravila další část prášku, protože jsem zaregistrovala, že se ke mně blíží dva další strážci. Zdálo se to jako úplné bláznovství, ale já jim vyběhla vstříc. Před střetem jsem rozevřela dlaň, prášek vyhodila do vzduchu a oni (aniž by si toho všimli) jím proběhli a zůstali tak už stát.

Oběhla jsem je a vydala se mezi spleť bílých cel a hledala jen tu jednu. Dávala jsem si přitom pozor na případné další stráže. Nebýt Jötunheimského útoku na Asgard, neměla bych ani nejmenší šanci se sem dostat. Věznice byla dřív strašně dobře hlídána, ale po tom útoku se většina strážců musela přemístit podle Ódinova rozkazu na „důležitější" místa.