Podvol se mi! (Loki ff)

Tanec u hvězd

Když už byla venku tma, ozvalo se zaklepání na dveře.
Uz oblečená jsem šla otevřít a za nimi stál Loki, který mě okamžitě sjel zkoumavým pohledem. Pak se koutky jeho úst roztáhly do úsměvu. I já jsem si ho prohlédla. Vlasy měl sčesané dozadu a z ramen mu spadal tmavě zelený plášť.

„Můžeme?" nastavil mi rámě a já ho přijala. Cestou jsem se Lokiho zeptala, proč na tu slavnost Ódinova návratu vůbec jdeme. Nešlo mi to do hlavy, vzhledem k tomu, že Ódina nesnáší.

„Nesmíš zapomínat na to, že je králem. Nepřijít tam by se dalo považovat za pohrdání. Mně upřímně na tom nezáleží, ale jde tu i o tebe..." Tak zněla odpověď. Jen jsem si povzdychla a kráčela s ním dál.
Šli jsme poměrně dlouho. Chodby mi byly cizí. V této části paláce jsem doposud nebyla. Zdálo se, že jsme ho přešli úplně celý. Až když jsem uslyšela hudbu, linoucí se zpoza rohu, usoudila jsem, že už jsme tu. 

Vstoupili jsme do obrovské místnosti o velikosti fotbalového hřiště. Blyštila se zlatem, zejména obrovské sochy válečníků, které podpíraly pozlacený obloukový strop, a tím pádem plnily úlohu sloupů. Mezery mezi nimi byly dost velké na to, aby sál působil otevřeně.
Z venku sem pronikal čerstvý vzduch a záře hvězd na temné noční obloze. Místnost byla dál osvícená velkými svícny, kterých tu bylo nespočetně. Na obou stranách sálu se po celé jeho délce táhly dva dlouhé a nádherně prostřené stoly se spoustou všelijakého jídla, u níž seděli lidé a ti co neseděli, tak tančili. Jako v korunním sálu, tak i tady stál zlatý trůn na vyvýšeném stupni, na němž seděl Ódin. Vedle něho jsem spatřila Friggu. Jestli jsem si jen myslela, že v těch šatech a v tom všem vypadám při nejmenším pěkně, tak při pohledu na Friggu se to všechno rozpadlo. Vypadala překrásně! Na sobě měla zlatou přiléhavou róbu. Z ramen jí dozadu padala něco jako pelerína stejné barvy i materiálu, která svojí délkou připomínala spíš plášť. Vlasy měla složitě ale krásně vyčesané nahoru. Byla prostě nádherná!

Ódin se zvedl z trůnu, načež přestala hrát hudba, tanec se zastavil a rozhovory utichly. Sestoupil k Frize, vzal ji za ruku, na kterou ji políbil a odvedl ji mezi tanečníky. Jednou tlesknul, hudba znovu ožila a všichni kolem včetně jich dvou začali tančit.

„Pojď," řekl Loki a táhl mě mezi tanečníky. Všemi silami jsem se ho snažila zastavit. Vážně jsem se nehodlala ztrapnit mojí neschopností tance před celým královstvím.

„Ne, prosím. Počkej, já-," Loki mě strhl do své náruče. „Já neumím tančit!" zavrčela jsem a doufala, že povolí, ale to se nestalo. Loki pobaveně nadzvedl obočí.

„To není důležité. Stačí, když se mnou necháš vést." Na tváři se mu rozléval hravý úšklebek.
Teď jsem zas obočí zvedla já. "Tak nechat se vést? To by se ti jistě líbilo, že?"
Loki se jen krátce zasmál.

Pak jsem se nevěřícně podívala na tančící lidi kolem nás. Začali ukloněním. Ten tanec byl třídobový, skládal se z otoček, záklonů a zvedaček! V duchu jsem se plácla do čela. Vyděšeně jsem se podívala na Lokiho s pohledem to-nemůžeš-myslet-vážně. Loki to ale jen tak přešel.

Jednu ruku si založil za záda a s hlubokým pohledem do mých očí se uklonil a zase se pak napřímil do celé své výšky. A já udělala snad to nejhorší pukrle v dějinách lidstva. Teda aspoň mě o tom přesvědčoval Lokiho pobavený výraz. Pak už mě chytil kolem pasu. Jednu ruku jsem mu položila na rameno a druhou jsem vložila do jeho dlaně.

Loki vykročil pravou nohou a já ho nemotorně napodobila. Raz, dva tři, raz, dva tři, opakovala jsem si. Nespočetně krát jsem Lokimu šlápla na nohu nebo si spletla směr. Jak jsem se tak rozhlížela kolem nás a pozorovala tančící páry, uvědomila jsem si, že jako jediní u sebe stojíme až příliš blízko. Po mém pokusu se od něho odtáhnout si mě ale stejně přitáhl zpět. 

Když už jsem se do toho tak nějak dostala, Loki udělal něco, na co jsem nebyla připravená. Chytil mě za boky a zdvihnul mě do výšky. Toho jsem se lekla. Následně mě ale položil zpět, ale tím to nekončilo. Na řadu přišly otočky! Bylo jich tolik, že se mi zamotala hlava. Ztratila jsem rovnováhu a narazila do Lokiho.

„V pořádku?" zeptal se mě se zářivým úsměvem.

„Jasně, všechno je v pohodě," přisvědčila jsem sarkasticky a sotva popadala dech.

Ztráceli jsme se v davu tančících lidí. Těmi různými otočkami a zvedačkami jsme se neúmyslně přesouvali po celé místnosti.

„Připrav se," upozornil mě.

„Co? Na co?" zmateně jsem se na něj podívala, ale to už mě ostře zaklonil do záklonu, kterým ten tanec taky končil. Nejvíc to odnesla moje žebra, která mě díky tomu prudkému pohybu rozbolela.

Loki mě odvedl stranou a já mohla konečně popadnout dech. Ostatní mezitím dál tančili nebo jedli a pili u stolů.

„Auu!" na oko jsem si postěžovala, „co jsi mi to udělal?" mnula jsem si bolavé místo. Loki se zasmál

„Co? Co je k smíchu?" chtěla jsem vědět. Přistoupil těsně ke mně a prstem mi přejel po klíční kosti.

„Jen, že to není ta jediná věc, co mám dnes v plánu udělat..." řekl svým sametovým hlasem, díky čemuž to znělo tak svůdně. Tím mi sebral všechny argumenty. Přitáhl si mě k polibku, když v tom se za mými zády ozvalo: „Smím prosit o tanec?" Ten hlas byl Ódinův.