Podvol se mi! (Loki ff)

Hvězda naděje

Tu noc jsem nemohla klidně spát. Pokaždé, když jsem zavřela oči, viděla jsem před sebou Fandrala a na těle stále cítila jeho ruce. Bála jsem se proto usnout, protože už jen z představy, že jej uvidím ve svých snech, se mi dělalo špatně.

Fandral ale nebyl jediným důvodem, proč jsem nemohla usnout. Vzhůru mě držela i myšlenka na něj, na Lokiho.

Pořád jsem ho viděla, jak se jako stín zjevil ve dveřích stájí. Ten jeho pohled, kterým propaloval Fandrala. To, jak mě jeho paže zvedají do náruče. Ten způsob, jakým se stáhl, když Frigga vstoupila do místnosti....

Ještě chvíli jsem zůstala ležet v posteli a jen pitomě zůstala zírat do stropu. Co tady vlastně dělám? Proč jsem měla pořád pocit, že každým dnem zde balancuju na ostří něčeho, co nedokážu pojmenovat?

Přes hlavu jsem si přetáhla peřinu, abych se před tím vším nepojmenovaným schovala. Pak jsem toho ale měla dost. Nakonec jsem vstala a rozhodla se, že se půjdu projít a tím si pročistit hlavu.

Chodba byla tichá a prázdná, pohlcená hlubokou nocí. Studený mramor mi chladil bosé nohy. Zírala jsem pod sebe a bezmyšlenkovitě se vyhýbala prasklinám v kameni. Kličkovala jsem ze strany na stranu, jako bych tančila, zatímco celý Asgard pokojně spal.

Na konci chodby jsem si všimla siluety. Seděl na schodech, opřený o sloup. Byl v ten moment skoro neviditelný, jako by byl jen přízrakem, ale já ho poznala okamžitě.

Loki.

Zarazila jsem se. Chtěla jsem couvnout. Zmizet dřív, než si mě všimne. Ale v tom zvedl hlavu.

„J-já, jen jsem... omlouvám se, já..." Nebyla jsem schopna uspořádat souvislou větu. Udělala jsem proto jeden krok dozadu a tím mu dala najevo, že odcházím. Loki se ale najednou postavil.

„Pojď sem," řekl klidně. Udiveně jsem zamrkala. Hleděl na mě s prázdným, neproniknutelným výrazem a já se nehnula.

„Tak pojď." Jeho hlas zněl teď důrazněji ale ne přísně. Zhluboka jsem se nadechla a pomalými, nejistými kroky se vydala k němu. Zastavila jsem se dva metry před ním. Děsivě blízko. Kolem nás bylo ticho a tma, krom měsíčního svitu, který prostupoval mezi sloupy a osvětloval jeho tvář.

Upřeně se mi podíval do očí. Stál s rukama spojenýma za zády. „Co tvá hlava?" zeptal se prostě.

„Nebolí, jsem v pořádku," odpověděla jsem, zaskočená jeho otázkou. On jen mírně pokýval hlavou, jakože rozumí. Pak se mezi námi rozhostilo ticho. Přišlo mi zvláštní tu s ním takhle stát. Ten klid, to ticho...

Nervózně jsem přešlápla a skousla si ret, ale slova, která si mi drala z úst, jsem i přes to nedokázala zastavit. „Taky mám otázku," vypadlo ze mě najednou. Loki nadzvedl jedno obočí.

„Poslouchám."

Nuceně jsem polkla. „Proč jsi mě zachránil?" Srdce mi vynechalo úder, jako by se bálo odpovědi.

„Proč?" zopakoval, jako by nerozuměl a napřímil se. ,,Je to v celku prosté, patříš mi." Jeho odpověď mě vcelku překvapila, a sice jsem nechápala tak úplně proč, ale i trochu zklamala.

„Takže to byla jen věc majetnictví?" Můj hlas se zlomil do prázdna. Loki se zhluboka nadechl, ale neodpověděl.

„Ještě nějaká otázka?" Udělal krok blíž ke mně a uhlově černé prameny vlasů mu přitom spadly do tváře. Srdce mi vynechalo úder.

„Proč si Frize neřekl pravdu?" Na jeho vyzvání jsem pokračovala v otázkách, dokud jsem měla odvahu.

„Proč říkat pravdu, které by nevěřila?" Udělal další krok mým směrem. Dělila nás sotva půlmetrová mezera. Dokázala jsem vnímat jen to, jak moc blízko teď ke mně byl. Vypadal teď nějak jinak. Nemračil se, jeho tvář byla uvolněná a pod lehce přivřenými víčky měl šerem rozšířené zorničky.

„Další?" Lehce pozvedl bradu.

„C-co jsi udělal s Fandralem?" Ztěžka jsem při této otázce polkla.

Pevně zaťal čelisti a chvíli trvalo, než promluvil. „Už se tě nikdy nedotkne, máš mé slovo," řekl tiše. Nevěděla jsem přesně, co to mělo znamenat, ale přes to všechno mi úlevně poklesla ramena.

Znovu jsem se na něj podívala. Jeho zeleno modré oči mi nyní víc než cokoliv jiného připomínaly širý oceán. Jeho pohled se do mě vpíjel a mě přišlo, že se v té děsivé kráse topím.

Udělal další krok. Jen pár centimetrů... to bylo to jediné, co nás dělilo. Jeho hrudník se střídavě zvedal a klesal od toho, jak dýchal. Postřehla jsem ale, že se mu z dechu vytratila pravidelnost.

A pak ke mně pomalu natáhl ruku. Možná, aby mi dal prostor se odtáhnout, ale já toho kdoví proč nebyla schopná. Nebo jsem možná byla, jen jsem nechtěla...

Celá strnulá napětím, nikoliv však strachem, jsem stála na místě, když konečky prstů přejel po hraně mé čelisti.

Ztuhla jsem.

Loki se skoro nepostřehnutelně pohnul. Jeho oči mě zase pozorovaly jako nějakou hádanku. Tentokrát jsem mu však pohled oplácela se stejným zaujetím.

Tohle nebyl ten Loki, kterého jsem poznala první den. Ten, který mě přivítal s výsměchem v očích, každým slovem jako čepelí. Tehdy jsem se ho bála. Opravdově. Ale teď? Nevím...

Bez hnutí jsem sledovala, jak sklopil oči k mým chvějícím se rtům. Chvíli si je jen prohlížel, než slabě pootevřel ústa. V ten moment jsem přestala dýchat.

„Co mi to děláš?" zašeptal pak do ticha.