Podvol se mi! (Loki ff)

Přiznání

Uběhl týden. Jeden dlouhý týden ode dne, kdy Loki odešel do Vanaheimu. Začaly se mě zmocňovat různé pocity, především obavy a to mě neuvěřitelně znepokojovalo. Nemělo by mi na něm záležet a přece se malá část mě o něj strachovala. Ráda bych to potlačila, ale nešlo to. A já se za to nesnášela. Jakékoliv sympatie k němu nebyly na místě. Vždyť jsem se chovala, jako bych zapomněla, co je zač nebo čeho se dopustil. Ale já to přeci věděla moc dobře a i tak jsem se strachovala o někoho, kdo mě připravil o rodinu. Ano moje rodina...

Celou tu dobu, co jsem tu, jsem se snažila takových myšlenek vyvarovat, především proto, že jsem nechtěla propadat zoufalství z toho, že už nikdy neuvidím svého otce, Lanu a nebo z prostého faktu, že už se nikdy nevrátím zpátky.
Už jen to pomyšlení mě bolelo, ale nejspíš to bylo dobře, protože bylo snazší myslet na věci, které mi Loki vzal a nenávidět ho za to, než si aspoň na moment pripustit, že možná není tak špatný, jak chce, aby si o něm každý myslel.
Ani jsem si neuvědomila, že pláču, dokud mi na hřbet ruky nedopadla slza. Teď už jsem si nebyla jistá, jestli myslet na rodinu, byla ta správná strategie, protože jsem se cítila hrozně.
Sice jsme si otcem moc nerozuměli, ale pořád to byl můj táta. Po tom, co mi zemřela matka, mě poslal do internátní školy a po vystudování jsem se odstěhovala. Nenavštěvovali jsme se často, spíš jen párkrát do roka. Ale to neznamená, že bych ho neměla ráda, naopak. On Je to jediné, co mám, kromě Lany samozřejmě. Je to moje jediná kamarádka, beru ji jako sestru. Dlužila jsem jí tolik a tím, že jsem se dostala sem, jsem jí to mohla konečně splatit.
Tak moc se mi stýskalo.

Těžce jsem si povzdychla a usušila si slzy. Chvilka slabosti, to je to jediné, co si zde můžu dovolit, nic víc... Na všem jsem se proto snažila hledat něco pozitivního. V tomhle případě mě napadala jen Frigga. Lokiho jsem jako pozitivum nepočítala, vzhledem k tomu, že jsem si o něm (a „nás") neudělala jasno. Protože upřímně řečeno, z věznitele na milence? Těžké se v tom vyznat. A to mi pohádka Kráska a zvíře přišla vždycky absurdní...
Neubránila jsem se nečekaně jsem se rozesmála. Myslím, jako vážně? Vlézt do postele s věznitelem? Asi nejsem normální. Na moji obhajobu musím říct, že na Lokim prostě něco je. Něco zvláštního a docela jiného, něco, co mě tolik nebezpečně láká a přitahuje.

Stojím uprostřed chodby, brečím a do toho se směji. Asi jsem se dočista zbláznila. Raději  jsem to ale dala za vinu únavě a šla si lehnout. Tohle byl dlouhý den.
Vydala jsem se tedy zpět do mého pokoje. Před dveřmi jsem si znovu usušila své jistě zarudlé oči od slz a pak už vešla dovnitř. Překvapeně jsem sebou trhla, když jsem spatřila Lokiho, stojícího na balkóně a opírajícího se o jeho kamennou římsu. Otočil se a pomalu se rozešel mým směrem. Podvědomě mě naplňovala nechtěná radost z toho, že se vrátil.

„Takže... jsi zpátky," zkonstatovala jsem tiše. Jedním jeho krokem zmizela mezera, která nás dělila.

„Ano, to jsem," řekl. „Rád tě vidím."

Po téhle větě jsem k němu střelila pohledem. Upřímně a uvolněně se na mě díval, když v tom se výraz v jeho tváři změnil. Svraštil čelo, přimhouřil oči a zkoumavě si mě změřil pohledem.

„Ty jsi plakala?" Na tváři se mu objevilo znepokojení. Sakra! Doufala jsem, že to na mně nebude znát. Rychle jsem sklopila pohled a dvěma kroky couvla. On mě však nenechal. Chytil mě za zápěstí, se kterým trhl a přitáhl mě zpět. Palcem mi podepřel bradu a donutil mě k němu vzhlédnout. V tom momentě se mi nové slzy začaly kutálet po tváři.

,, Plakala jsi?!" zopakoval, ale tentokrát čekal odpověď.

„Ne."

„Proč lžeš?" nechápavě nakrčil čelo a snažil se ve mně vyznat.

Trhla jsem obličejem a odvrátila od něho tvář. Loki slabě vzdychl.

„Chci znát důvod tvých slz!" Tohle už byl rozkaz a já se zhluboka jsem se nadechla.
Dál už jsem nemohla. „Fajn! Jsi jím ty."

Loki sebou trhl. Chvíli mlčel a pak řekl: „Já?"

Vzhlédla jsem k němu. „Chci se vrátit domů," přiznala jsem nakonec za doprovodu vzlyku. Díval se na mě, jako by tomu, co jsem řekla tak úplně nerozuměl. Uvolnil sevření kolem mého zápěstí. Prsty si zajel do vlasů a promnul si čelo. Usilovně přemýšlel, jako by se v něm něco pralo. Pak ke mně ale přistoupil a sotva slyšitelným hlasem řekl: „Pustil bych tě, ale pak už se nikdy nevrátíš."