Večerní nepokoje
Z pohledu Týny :
Dnes mě šéf zdržel v práci až do půl šesté,
ale s Lukášem jsem domluvená, že dorazím
v pět. Už cestou domů mi bylo jasné, že mě
seřve, takže jsem nespěchala. Ve chvíli, kdy odemknu dveře ozve se z kuchyně Lukášův
naštvaný hlas.
L : no konečně, kde jsi byla tak
dlouho? Měla jsi dorazit už před
hodinou?
T : promiň, musela jsem zůstat
déle v práci.
Odpovím při tom, co věším kabát na
věšák a uklízím si kozačky do botníku.
L : ty si myslíš, že jsem úplně
blbej?
T : ne zrovna tohle si opravdu
nemyslím.
Odvětím mu cestou do kuchyně.
L : já debil se tady dělám s večeří,
ale paní si usmyslela, že mě bude
podvádět s jiným.
Vyštěkne a ukáže na uvařenou večeři.
T : vnímáš vůbec co ti říkám?
To už začínám být opravdu naštvaná.
L : kterému zoufalci mám rozbít
hubu co?!
Celý rudý řve takovou intenzitou, že
to musí slyšet všichni sousedé.
T : já za to nemůžu, šéf mě zdržel
v práci!
Zopakuji důvod mého pozdního příchodu.
L : alespoň mi nelži doprdele?!
Vyjede na mě a začíná se ke mně
přibližovat. Já začínám couvat, protože
přesně vím k čemu se schyluje.
T : můžeme si tu večeři dát teď
společně. Já si jí ohřeju, hlavně
buď v klidu. Vždyť se nic nestalo.
Snažím se odvrátit osud této hádky.
J : no to se teda stalo?!
Jeho ruka se začne nebezpečně
pohybovat k mé tváři. Za pár sekund
mi tváří projede strašná bolest a do
očí se mi nahrnou slzy. Nemůžu
uvěřit tomu, že to vážně udělal.
Chvilku zůstanu stát jako přimražená,
když se vzpamatuji vyrazím tryskem do
ložnice, kde se zamknu. Sednu si na
postel, založím si oči do dlaní a celou
věčnost brečím zoufalstvím.
