Prázdniny v psychárně

Kapitola 1.

Martin
Absolutně jsem nepobral, co se v posledních hodinách událo. Policie nás s Terkou svázala a dala nám pouta. Ester brčela Lukášovi v náručí a křičela že to my. Ale co my? Gábina se po zjištění něčeho co jsme asi udělali složila k zemi a hned k ní přiběhla blonďatá žena v bílém a vedla ji do bílého auta. Do sanitky? Moc jsem toho neviděl v té tmě co byla. Co jsou vůbec támhlety věci? Dva obdélníky přikryté bílou plachtou. Jsou to snad těla?! Čí sakra? Spousta lidí brčelo a drželi se od nás dál. Auta jezdila a jednotlivé lidi si vyzvedávala. Poznám Emmu. Počkat! To je naše třída?! Než se ale stihnu podívat pořádně uchopí mě silné ruce a táhnou do auta. "Co jsem proved?!" Vykřiknu ve snaze se ji vytrhnout. Jako kdybych ale nic neřekl mě vláčejí dál do auta. "Nic jsem neudělal!" Zkusím to ještě. Opět žádný výsledek. "Lukáši!" Prosebně se podívám na svého dlouhovlasého kamaráda. Ten se na mě však jen dívá. Smutně se usměje. Nic neudělá. /Nenenenene! Přemýšlej Martine!/ Pořád dokola si opakuju v hlavě. Pozdě. Dovlečou mě do policejního auta a skoro hodí na černou sedačku. Z každé strany si ke mně sedne jeden muž v policejní uniformě. "Kam to jedeme?" Rozhlížím se, když se dá auto do pohybu po známé ulici. Tak často jsem tudy chodil. Mineme barber shop, pak papírnictví, vchod do jedné z uliček, cukrárnu, galanterii, a další papírnictví. Z druhé strany vidím jen jak se mihne pošta a další cestovku. Vím, že pak má přijít na řadu trafika a spořitelna. Najednou mě velké mužské ruce přitlačí zase zpět k sedadlu. "Nechte mě!" Vykřiknu a snažím se ruce odstranit. "Hele! Čím líp se budeš chovat tím větší je pravděpodobnost že si nepůjdeš rovnou sednout!" Oboří se na mě jeden z policistů. /Zřejmě se mnou už ztrácejí trpělivost./ Pomyslím si. Pak mnou projede další vlna zmatení. "A za co bych si měl jít do prdele sednout?!" Ptám se. Zbytek cesty na mě už ale nikdo nepromluví.

Nevím, co jsem čekal. Snad to že mě odvezou rovnou do vězení, hodí mě do jedné z cel v pruhované vězeňské uniformě a já si budu ukradenou lžicí z jídelny na zeď škrábat čárky za každý den. To se ale nestane. Cesta byla celkem krátká. S rukama za zády mě vyvedou ven. Snažím se vnímat kde jsem, ale ono to moc dobře nejde, když vás drží gorila v modré uniformě s odznakem a pistolí v kapse. Pak to poznám. /Policejní stanice?!/ Pomyslím si. Vždycky jsem kolem ní jen procházel. Vedle ní byl obchod s kolama, pak sázková kancelář a další obchod s cyklistikou. Nevím, co s tím mít obchod hned vedle konkurence v našem malým zapadákově mají, ale je to tu celkem časté. Častější, než by bylo logické. Vedle stanice byl taky tak zvaný Oranžák. Posilovací hřiště, kde stejně nikdo neposiloval. Vždycky jsme tam chodili si sednout do dřevěného altánku. Když nám ho ale odstranili vždycky jsme dělali píčoviny na strojích na cvičení nebo seděli na zbylých dvou lavičkách a konzumovali jídlo co jsme si koupili v nedaleké večerce. Nikdy jsem ale nebyl vevnitř policejní stanice. Proč asi? Trestný rejstřík jsem měl vždy prázdný. Tedy pokud já vím. Ovšem to, co se dělo teď jsem fakt nepobíral. Vevnitř to bylo celkem pěkné. Byly tu zaparkovaná stříbrná auta a zelený trávník. Bílá omítka vypadala celkem nová a dvoupatrová budova měla velká okna. Tedy to bylo to, co jsem ve tmě viděl. Jediné světlo poskytovalo automatické rozvěšení u vchodových dveří. Tedy ono by to tady bylo dost pěkné. jen kdybych nebyl spoutaný a nevedl mě policista. Kam vlastně? K výslechu? Nemám jim co říct. Přece jsem nic neudělal. Vejdu dovnitř. Moc si toho už nepamatuju. Vše bylo sice hezké a moderní ale zároveň strašně neosobní a děsivé. Dovedli mě do cely. Jak jsem předpokládal. Tam na mě snad poprvé někdo promluvil. Musím tu prý přečkat noc. Zítra ráno mě čeká výslech a pak se rozhodne co se mnou bude dál. "Jsem nevinný!" Vykřiknu a zalomcuju mřížemi. Od policisty na druhé straně si vysloužím posměšný výraz. Hodí mi bílé prostěradlo, které má asi sloužit jako deka. Až teď si uvědomím že na sobě mám pořád šedé tepláky a černou mikinu ještě když jsem se oblékal na tělocvik. Počkat co se vlastně stalo potom? Vybavuju si, že jsme museli běhat pár koleček. Pak když se učitelka ptala, jestli máme doběháno tak nejpopulárnější a nejrychlejší holka – Jana řekla že ano. Pak se tělocvikářka obrátila na Lindu s Gábinou. O něco je prosila a ony odešly. Šel jsem k mé přítelkyni – Tereze. Podíval jsem se na ní a ona obrátila oči v sloup. Oba jsme nenáviděli tělocvik. Na chvíli jsem se na ni zadíval a pak už se mi všechno rozmazalo. Rozložím prostěradlo a- jsem od krve?! Co se to kurva děje?! K prostěradlu mi pak ještě hodí flašku vody a nějakou studenou konzervu. /Mají vůbec právo nás tady takhle zavírat?!/ Pomyslím si. Jsou to ale policisté... Přikryju se prostěradlem a teprve když slyším kroky mířící pryč se dám do breku. "Co se to kurva děje?" Zašeptám.

Nevím, kdy jsem usnul. Asi celkem brzo. No v cele byla celkem zima a zem byla tvrdá. I tam jsem se ale cítil strašně unavený. Vzbudili mě až kroky. /Jé ráno? Jdu už na výslech?/ Pomyslím si. Ovšem když trochu pootevřu oči vidím jenom tmu. Zase je zavřu. /Že by jenom kontrola?/ Vůbec netuším ale něco mi říká, že lepší bude, když budu dělat, že pořád spím. "Takže kam s ní?" Někdo se zeptá. "S ní to bude složitější. Musela dostat mnohem větší dávku." Odpoví druhý hlas. "Tak ji dej k němu. Měla by být už v klidu. A pokud ho rozkouše ve spánku tak je to jeho problém." Řekne lhostejně zase ten druhý hlas. Otevřou se dveře a pak zase zavřou. Odvážím se podívat co se děje až když je klid. Otevřu oči. "Terko!" Vykřiknu šeptem. Teda pokud něco takového vůbec existuje. Tiše, ale rychle se k ní vrhnu. Avšak neodpovídá. Spí. Dojde mi. Zkusím se jí jemně dotknout. Pohladit ji po vlasech, jak jsem to často dělával. Žádná reakce. Marně hledám druhé prostěradlo. Proto ji přikryju tím mým a v objetí s ní usínám. Tedy dlouho mi usnout nejde ale po čase opravdu ve studené cele s mojí přítelkyní v náruči usínám již podruhé tuhle noc.