Dohodnutý sňatek [vanityfair]

Devět

Vrátili se do svých komnat. Hermiona vešla a práskla za sebou obrazem.

„Neřekl jsi mu všechno!" obvinila ho nahlas.

„Co?" zasyčel.

„Neřekl jsi profesoru Brumbálovi celou pravdu. Slyšela jsem tvůj rozhovor s Malfoyem. Na čí straně vlastně jsi?" zeptala se zuřivě.

„Na té vítězné," ušklíbl se.

„Co to znamená?" vyptávala se dál.

„To znamená, že jsem špeh, ty hloupá," řekl s opovržením a povýšeně na ni shlížel.

„Proč jsi neřekl Brumbálovi všechno?" Zírala na něho, ruce měla sevřené v pěst a obličej jí červenal zlostí.

„Protože nepotřeboval všechno vědět."

„A podle čeho se rozhoduješ, jestli potřebuje nebo nepotřebuje všechno vědět?" otázala se uštěpačně. Pravdou bylo, že žádné spolehlivé plány na Ronovu ochranu neexistovaly, ale myslela, že ředitel by měl být informovaný, aby mohl učinit zasvěcené rozhodnutí.

„Hraji nebezpečnou hru založenou na mazanosti a taktice. Já rozhoduji, co se která strana dozví a kdy se to dozví."

„Takže když říkáš, že jsi na té vítězné...?" On nebyl na jejich straně. Celou tu dobu ho bránila proti Harryho i Ronovým obviněním, a oni měli přitom od začátku pravdu. Uvědomila si, že to hraje na obě strany.

„Dlouho jsem pracoval na tom, abych se dostal do pozice, v níž se nyní nacházím. Pokud přežiju tuhle válku, bezesporu budu mezi těmi, kteří se prohlásí za vítěze."

„Co když Voldemort vyhraje? Co potom?" Bylo jí jedno, že sebou při jeho jméně trhnul; potřebovala znát pravdu.

„Budu nesmírně odměněn," řekl domýšlivě. Krev jí ztuhla v žilách, když slyšela v hlase jistotu a moc. Se svým zdrojem informací mohl skvěle odhadnout, ke komu se přikloní jazýček vah.

„A co se stane s tvou mudlovskou ženou? Co bude se mnou?"

„Ochráním tě," pronesl mírně. Nad jeho odpovědí se pozastavila. Byla připravená zahrnout ho spoustou nadávek, ale tato slova ji zaskočila. Zůstala jako přikovaná na místě, zatímco on si sundal plášť a usadil se na pohovku před krbem. Po chvíli se Hermiona vzpamatovala a připojila se k němu. Posadila se, nohy skrčila pod sebe a otočila se na něj.

„Myslíš, že Ty-víš-kdo... tedy chci říct...," znejistěla. Ohromil ji jeho záměr splnit svůj slib, že ji ochrání, ale byla by raději, kdyby pracoval na tom, aby to nikdy nebylo potřeba. Chtěla, aby byl na jejich straně. Upřeně sledovala mihotající se plameny v krbu a přemýšlela, jestli by se dal přesvědčit. Její vztek opadl a nahradila ho zoufalá touha změnit jeho názor.

„Nemysli si, že nemám preference pro to, kdo válku vyhraje," odpověděl a rukou se lehce dotkl rukávu, pod kterým měl Voldemortovo znamení.

„Ale kdybys pracoval jenom pro Řád, nezajistilo by to naše vítězství? Nebo by bylo alespoň pravděpodobnější?"

„Neriskuji svůj život pro nic za nic. Tohle je v mém nejlepším zájmu... a v tvém také," dodal a obrátil k ní pohled.

„Jsou důležitější věci," pronesla měkce a čelila jeho očím.

„Třeba?"

„Vítězství dobra nad zlem."

„Tak jednoduché to není," prohlásil téměř smutně.

„Proč ne?" zeptala se a přiblížila se k němu, až byla přímo vedle a koleny se téměř dotýkala jeho nohou. Natáhl se k ní a začal si omotávat jednu její kudrlinu kolem prstu. Zdálo se, že už tolik neváhá, aby se jí dotkl. Předpokládala, že si zvykl na její přítomnost, na to, že jsou manželé.