Dohodnutý sňatek [vanityfair]

Sedmnáct

Hermiona se ráno probudila, doufajíc, že se bude cítit lépe, ale strach ji ani na chvíli neopustil.

„Co přesně se včera v noci stalo?" zeptala se Severuse, když se oblékal. Místo odpovědi se na ni podíval; nesnášel ranní tlachání, obzvlášť když měl odpovídat na její nesčetné otázky. Nicméně Hermiona si dobře uvědomovala, že dnes neodvede žádnou práci, pokud se nedozví, co přesně se stalo. Potřebovala slyšet, že se vše urovná.

„Mohl bys mi to říct rovnou. Sám víš, že si nedám pokoj, dokud nedostanu odpověď," poznamenala a přitom se také oblékla. Chvíli ji sledoval, než se konečně vzdal.

„Jak jsem řekl, všechno šlo podle plánu," začal zamračeně. „Malfoy a Pettigrew si právě užívají pohostinnosti bystrozorů v Azkabanu a já se vrátím k Pánovi zla, jakmile mě zavolá."

„Ale jak si můžeš být jistý, že tě Ty-víš-kdo nepodezírá?" zajímalo ji. Znala cenu informací, které jim přinášel, ale podle jejího názoru nemělo smysl položit za ně život.

„Ach, jistěže mě podezírá. Ovšem bez přímého důkazu nic nepodnikne, protože já jsem jediný, kdo mu může dát, po čem tolik touží," vysvětlil.

„Což je?"

„Potter."

„Ale... to snad...," zarazila se.

„Ne dokud nebude připravený – a to nepotrvá dlouho. Až přijde čas, prozradím Pánovi zla, jak překonat naši obranu, a dám vědět Řádu, co mohou čekat od Smrtijedů."

„Dokonalý špeh," poznamenala.

„Přesně," souhlasil, než zmizel z pokoje s pouhým zašustěním černého hábitu.

Několik dalších týdnů se zdálo, že měl pravdu. Situace se uklidnila a Severus nebyl znovu zavolán.

„Ticho před bouří," řekl jí jedné noci. Hermiona se však nepřestávala bát. Svíraly se jí vnitřnosti pokaždé, když si na to vzpomněla, a byla vděčná, že ji od neklidných myšlenek odvracely povinnosti spojené s jejím učednictvím a práce pro Řád. Ztratila Rona; neustála by ztrátu Severuse a snažila se tu představu potlačit.

Jak se blížil konec školního roku, Hermiona prožívala jistou úlevu. Byla tak zaneprázdněná, že zanedbávala i jídlo, spánek, a dokonce svého manžela. Sotva se viděli – jen pár minut ráno a pak večer před spaním. Toužila, aby se všechno vrátilo do správných kolejí, i když ji samotnou zajímalo, jak bude pokračovat jejich manželství, až válka skončí. Právě o tom přemítala jednou před spaním, když ji pak Severus probudil o pár hodin později.

„Hmm, co je?" mumlala v polospánku.

„Proč sis mě vzala?" zeptal se, „proč ne nějakého Weasleyho nebo někoho jiného z toho sakra dlouhého seznamu? Proč mě?"

„Jsou čtyři hodiny ráno," protestovala ospale.

„Chci vědět, proč sis mě vybrala," trval na svém.

„Přerušil jsi můj skvělý spánek, který je v poslední době tak vzácný, jenom proto, abych povzbudila tvé ego?"

„Fajn, tak nic," odsekl pobouřeně, otočil se a ulehl na polštář. Chvíli se na něj dívala a rozhodovala se, jestli se znovu uloží ke spánku, nebo zodpoví jeho otázku. Nakonec se rozhodla pro druhou možnost.

„Ne, počkej," řekla, sedla si a položila mu ruku na rameno, „těch důvodů bylo hodně."

„Třeba?" Otočil se k ní čelem.

„No... strategicky to bylo prospěšné pro nás oba. Ty sis upevnil své postavení u Ty-víš-koho a mohl jsi dál poskytovat Řádu informace, zatímco jsi mě uchránil před zástupem Malfoyů, Crabbeů a Nottů, kteří se na seznamu vyskytovali také. Mně zase profesorka McGonagallová nabídla učednictví, takže mi bydlení v Bradavicích přišlo vhod. A konečně – vážila jsem si tě a věřila jsem ti. Teď dokonce víc než předtím."