Válka spolubydlících (TodoBakuDeku)

11.

     „Tak tohle je knihovna," pronesu s úlevou v hlase protože zde prohlídka končí. Bylo to namáhavé. Tedy alespoň pro mě. Nikdy bych si nepomyslel, že pro Todorokiho to namáhavé nebude. Asi jsem si na něj udělal špatný obrázek.
     „Čekal jsem, že bude menší. Koneckonců tohle není jedno z velkých měst. Spíše ho řadím do jednoho z menších. Ale knihovnu máte velkou," udivuje se. Jeho tvář vypadá neutrálně s letmým náznakem úžasu a pobavení. Ale uvnitř je určitě natěšený jako blecha. Je to docela úsměvné.
     „Neboj se," prohodím mezitím, co vcházíme dovnitř „vevnitř do je ještě větší."
     Opětuje mi můj úsměv a s radostí vejde dovnitř, kde nás pohltí vůně papíru a prachu. Naše oči zahalí mohutné dřevěné konstrukce ve kterých se nachází nespočet knih. Jsem tu už po několikáté, ale i přesto si připadám jako bych tu byl poprvé.
     „Máš pravdu," zašeptá směrem ke mně „je to tu o hodně větší než se zdá."

     Nemohu tomu uvěřit. Chci říct, ano, byl jsem v knihovnách. Mnoha knihovnách. Dokonce do jedné pravidelně chodím. Ale tahle je něco úplně jiného. Není moderní. I přes svou velikost nepůsobí moderně. Je zachovaná tak, aby působila starším a útulným dojmem s poklidnou atmosférou. Nikde nejsou moderní křesla, místnosti pro učení, počítače či tak něco. Ne. Jsou tu jen dřevěné police, v nich knihy a u oken kulaté stolky se dvěma až třemi židlemi nebo křesli. Světla zde nejsou silná a už vůbec nesvítí bíle, ale žlutě. Většinu však ozařuje slunce z venku. V temných koutech se nachází také lampičky zabudované ve zdi. Je to tu jako z pohádky.
     Procházíme se kolem knih, přejíždím prsty po hřbetech těchto skvostů a užívám si tu příjemnou atmosféru. Udělal jsem dobře, že jsem sem jel. Hned v několika směrech. Teď se ale nebudu hrabat ve svých myšlenkách, místo toho si vyberu knihu a pustím se do čtení.

     „KATSUKI!! ŘÍKÁM TI TO NAPOSLED! BĚŽ OD TÉ ZASRANÉ HRY A PADEJ VEN!" uslyším matčin hlas z přízemí. Ha, to určitě. Ani mě nehne. Každou chvílí se objeví boss, toho nesmím zmeškat!
     Proto zakřičím nazpět „ANI MĚ NEHNE! A UŽ LASKAVĚ PŘESTAŇ DĚLAT KOMEDIE!" opravdu, rodina jak má být. Lepší být nemůže.
     Kolikrát mi dnes řekla, že je venku hezky a tak tam mám jít? Nejsem schopen to spočítat. A kolikrát jsem jí vylíčil já ať si tam jde sama, když je tam tak hezky? Taky mockrát. A hádejte, co udělala? Zůstala doma. Tak já tady taky tedy zůstanu a užiji si víkend hraním videoher.

     Už tu jsme přes čtyři hodiny. Začínám být rád, že jsem mamce řekl, že je Todoroki ještě větší blázen do knih než já. Takhle jsem ji alespoň připravil na to, že se vrátíme pozdě. Každopádně jsem rád, že se mu tady líbí. Ze začátku jsem se toho bál, že ho tu neprovedu dle jeho představ a že se mu zde nebude líbit. Ale opak byl pravdou.
     Vracím se z toalety kam jsem před chvilkou odešel (všichni asi víme proč). Před očima spatřím sedícího Todorokiho, kterého ozařuje zapadající slunce, které lze vidět z okna. Můj spolužák sedí tím stylem, že je trochu sesunutý, takže jeho páteř není rovně, nohy má natažené (levou trochu pokrčenou pro lepší stabilitu). Levou ruku má opřenou o opěrku křesla a její prsty má u svých rtů. Jeho palec letmo přejíždí po rtech a bradě - tohle gesto jsem viděl již nespočetkrát, mezi knihomoly je celkem časté, dělají to prý, když je příběh napínavý či zajímavý. Je ke mně natočený pravdou stranou, což znamená, že slunce ozařuje tu levou. Jeh červené vlasy se díky tomuto osvětlení promění v oheň, ale ne ten, kterého se bojíme, protože je nebezpečný. Tenhle oheň je příjemný. Ta barva je úchvatná.
     Jeho bílá košile a černé rifle mu dodávají pouze na eleganci. To samé platí o jeho výšce. Kdybych byl holka, asi bych mu propadnul. Tedy myslím.
     My o vlku. Každým krokem se přibližuji, ale náhlé okolnosti mě donutí zastavit a chvíli vyčkat. Tři dívky - řekl bych, že o rok dva mladší jak já - se se slabým pištěním dostanou k tomu úchvatnému modelu, který je zalitý sluncem a rozvedou s ním konverzaci. Avšak téměř hned na to odejdou a já se tedy vydám opět vpřed.

     Nápadnější být nemůže, co? Jeho pohledy jsou vždy tak propalující. Už kvůli němu mám nespočet propálených děr, které se nestačí hojit. On sám si to ale neuvědomuje, jak moc to vnímám. Nechci mu podívanou kazit a tak se na něj neodvážím pohlédnout. Místo toho si všimnu jiného problému v podobě tří dívek, které ke mně směřují.
     „A-ahoj," začne jedna z nich „můžeme tě požádat o instagram?" zeptá se a natáhne ke mně mobilní zařízení.
     Lehce se na ně pousměji „bohužel, to nebude možné. Žádné sociální sítě nevlastním," mrzí mě, že je takto odmítnu, ale nemám zájem si s nimi psát.
     „Co potřebovali?" zeptá se Midoriya, který se vrátil z toalety. To je tak moc nechápavý?
     „Vyměnit si kontakt pomocí sociální sítě," pronesu mezitím, co si zkontroluju na které straně jsem skončil, abych věděl, kde mám opět začít. Knihu odložím na stolek mezi mnou a Midoriyou.
     „A dals jim ho?" zeptá se se zájmem.
     „Ne."
     „Proč?"
     „Protože nic takového nevlastním," odůvodním.
     „Žádnou sociální síť? Vůbec nic? Proč?" tváří se udiveně.
     „Tohle není poprvé, co za mnou někdo přišel. Nemám potřebu sociální sítě používat. Když něco potřebuji, zavolám nebo napíšu. O okolním světě se dozvídám jen to nejdůležitější z internetu nebo podle toho, co zaslechnu. Navíc kdyby se dozvěděli mé příjmení a kdo jsem, tak by to mohlo být nebezpečné, co se mé rodiny týče," páni, nikdy jsem se neslyšel tolik mluvit během nějaké konverzace.
     „Chápu," řekne a zamyslí se „dle toho, co říkáš o svém otci, tak vaše vztahy zrovna nejsou ideální, tak proč ti záleží, abys vaši rodinu neponičil?"
     „Dobrá otázka. V jednu chvíli jsem chtěl být jako můj bratr, který se rodinu Todorokovic snaží zničit. Ale... Já na to prostě a jednoduše nemám. Dalo to práci, abychom si získali nějaké uznání. Proč bych měl ničit jméno firmy kvůli vztahům v rodině?"
     „Ty máš sourozence? Jak to, že o tom nevím?"
     Podívám se na něj „nikdy ses na to neptal. Ale jo, mám. Dva bratry a sestru. Všichni jsou straší jak já. Sestra dělá chemickou školu a mladší bratr je na univerzitě."
     „A starší?" zeptá se se zaváháním. Nedivím se mu, nejstaršího bratra jsem nezmiňoval úmyslně.
     „Ten je momentálně v kriminále. Chce otce zničit za to, co provedl mamce a svým dětem. Díky otci máme hodně peněz, ale on je odmítá přijmout a tak krade. Není to tak, že by si nechtěl najít normální práci, on krade protože chce zničit tuhle rodinu. Chce zničit otce. Možná ho znáš pod jménem Dabi."
     „Dabi?! To je tvůj bratr?! Ten proslule známej lupič?!" vyjekne.
     Zašklebím se „takže je až tak moc známý. Koukám, že se mu to plní."

•-•-•-•-•-•-•-•-•-•

     Měl bych se soustředit na školu, víkend je již za mnou. Ale můj mozek směřuje stále k Todorokimu. Od toho rozhovoru jsme si blíž... Pravděpodobně. Ale já si připadám provinilý za to, že jsem to z něj takto dostal.

     Něco je jinak. Něco je sakra jinak! Brokolice pořád pokukuje po tom závislákovi na knihách. „Nemáš nějakej nádor na mozku, že ti ta hlava neustále ujíždí na jednu stranu? Nebo si jednoduše cáklej? Co, Deku?"
     Zmateně se ke mně otočí „učím se, nehlídám se, kam se mi otáčí hlava, když si to předříkávám v duchu," pronese když se vzpamatuje.
     „Opravdu?" seberu mu sešit z rukou a pokochám se zápisky. Tímto si vysloužím pozornost i půlence, který mě propaluje pohledem. Zeptám se Dekua na první otázku, která mě při pohledu do sešitu trkla. Samozřejmě nevěděl „to ses toho tedy za ty tři hodiny naučil," pronesu a hodím mu sešit zpět. Něco není v pořádku. Deku se učí dobře, zajímalo by mě, co se stalo. Ale zjišťovat to nehodlám. A ten divný pocit uvnitř mě budu ignorovat.
     Místo toho všeho se vydám ke Kirishimovi do pokoje, abych ho mohl doučovat matiku. To mi řekněte jak je možné, že jsem na tenhle nesmysl mohl kývnout. A proč jsem na to kývnul jemu, který je tupý jako poleno.

Tak ještě jednu :3 Každopádně já se půjdu taktéž učit :( Ale díky těmto dvěma kapitolkám jsem dostala náladu na psaní a hlavně další nápady, které se budou postupně odhalovat :D

Btw. doufám, že se ty postavy chovají alespoň trochu, jak se chovají i v anime či manze. Samozřejmě, to nikdy nebude přesné, ale snažím se jet na styl jejich charakterů, což je dle mého na wattpadu častý nedostatek, který mně upřímně kazí ten příběh :)